Facebook
Instagram
Olga si našla zdánlivě dokonalého partnera, po kterém dlouho toužila. Když spolu začali bydlet, jejich vztah se postupně měnil k nepoznání. Z vysněného hnízdečka lásky se tak stalo hotové peklo.
Dlouho jsem nemohla najít partnera. Všechny kamarádky kolem mě už se vdávaly, rodily děti a dávaly na sociální sítě zamilované fotky od nedělní večeře. Já si kupovala oblečení, jezdila na výlety a plánovala exotické dovolené. Samozřejmě, že jsem toužila po hřejivé mužské náruči, ale stále se nedařilo. Vyzkoušela jsem všechny možné seznamky, chodila mezi lidi. U nás na malém městě ale velký výběr nebyl.
Ulovila jsem vysněného prince
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou z nás byl pár. Petr byl vřelý člověk s úchvatným úsměvem, dalo se s ním povídat dlouhé hodiny. Doteď jsem si ho nevšímala, nebyl to můj typ. Až jednou mi na baru koupil skleničku bílého a bylo to...
Velmi rychle jsme spolu začali žít. Pronajali jsme si nádherný byt, který jsem přátelům ráda ukazovala. On se člověk od přírody tak nějak rád chlubí. Každého jsme pohostili, pořádali jsme večeře pro přátele a kamarádky nad Petrem jen vzdychaly. "Ty máš takové štěstí!" říkávaly. A měly pravdu. Byla jsem na svůj život pyšná.
Naše konflikty postupně gradovaly
Začalo to nenápadně. Hádky, vztek a slzy. Kdykoliv jsem začala plakat, Petr mě okamžitě objal a bylo po konfliktu. Naučila jsem se to dělat na povel. Kdykoliv jsem potřebovala jeho pozornost, rozplakala jsem se. Časem se však hádky stupňovaly. Padala ostrá slova, výčitky i nadávky.
Postupně jsme překračovali hranici toho, co si k sobě vzájemně můžeme a chceme dovolit. Přestávali jsme se respektovat. Byli jsme schopní pohádat se téměř kvůli čemukoliv. Už si ani nevzpomínám, kdy u nás letěla vzduchem první věc. Kdy jsme do sebe poprvé strčili. Kdy jsem mu dala poprvé facku. A on mi ji vrátil.
Chtěla bych, aby všechno bylo jako dřív
Takhle to trvá už dva roky. Pro přátelé jsme dokonalý pár, za zavřenými dveřmi se ale odehrává drama. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Strašně se stydím. Většinou jsem to byla já, kdo začínal házet věcmi a nadávat. Petr se nedal snadno vyprovokovat, ale když už ano, stálo to zato.
Často jsem se o to úmyslně snažila. Aby překročil únosné hranice, aby se mi musel omlouvat. Vždy pak přišel a ujišťoval mě slovy, které jsem chtěla slyšet. Čím víc jsme se totiž hádali, tím víc jsme se vzdalovali. A tohle byly momenty, kdy to najednou byl zase můj starý Petr.
Chtěla bych, aby to bylo jako dřív. Abychom na vše zapomněli, aby se nic z toho nestalo. Ale kdykoliv se začneme hádat, jsme na sebe okamžitě sprostí a dochází k fyzickým potyčkám. Nevím, jak to změnit. Ani nevím, jestli se ještě milujeme, nebo už je to jen zvyk. Toužím po dětech. Ale co kdyby tohle jednou viděly? Budou si myslet, že je to ve vztahu normální? Tolik si vyčítám tu první nadávku, která vše spustila...
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
