Marie (42): Po mámině smrti jsme měli dům plný pavouků a v noci slýchali zpěv. Jediný, kdo znal příčinu, byly naše děti

Až do doby, než mi zemřela maminka, jsem neměla tu čest setkat se s nadpřirozenými jevy. Ne že bych na ně vyloženě nevěřila, jen se mi nějak vyhýbaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (25): Mamka nade mnou drží ochrannou ruku i po smrti. Díky ní jsem se vyhnula velkému průšvihu

Děti smrt milované babičky nezaskočila

Žijeme s manželem Ivanem v rodinném domě. Máme spolu dvě děti - Silvii (10) a Robíka (8). Moje mamka Vlasta byla tou nejlepší babičkou pod sluncem. Děti k ní velmi rády jezdily. Když byly u ní, na nějaké mobily či počítače si ani nevzpomněly. Lítaly po polích, stavěly lesní domečky nebo s ní šly na houby. Večer je vždy uložila s nějakou pořádně tajemnou pohádkou. Měly mezi sebou silné pouto.

Mamka nám ovšem dlouho tajila, že je nemocná. Sešlo se jí více zdravotních komplikací najednou. Zpočátku se dařilo nemoci tlumit léky, ale jednoho dne, když dostala mrtvici, bylo jasné, že už nic nebude jako dřív. Po čase chytla zápal plic a my věděli, že je konec.

Děti chtěly být do posledního okamžiku s ní. Pořád si mezi sebou něco špitaly. Děti mi to nechtěly říct, prý to bylo tajemství. Babiččin odchod kupodivu vzaly dobře. Možná až moc. Skoro jsem si říkala, jestli je jejich reakce v pořádku. Netruchlily, nebrečely. Sama jsem se tedy ve svých emocích musela krotit, přestože mě to doslova položilo. Mamku jsem moc milovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (67): Nevyslyšela jsem manželovo poslední přání, a tak mi ho připomněl ze záhrobí

Přála si, abychom si její popel vzali domů

I proto jsem jí splnila přání a nechala ji zpopelnit. Další prosba spočívala v tom, abych si její urnu vzala domů. Šlo o tři měsíce, kdy trvala na tom, aby nebyla uložena do země. Proti poslednímu přání jsem nemohla nic namítat, ale měla jsem z toho divný pocit.

Našli jsme jí místo v podkroví našeho domečku. Už pár dní poté jsem si všimla, že se na schodech dolů začínají stále častěji objevovat pavouci. Chodili tam jako vojáci, jeden za druhým. Nemám z nich nějakou fobii, ale doma je nechci. Proto jsem je postupně nabírala na papír a vynášela ven. Děti mě ale zarazily. ,,Mami, to nemůžeš. To jsou babiččini strážci,“ tvrdily a vzaly mi papír z ruky.

,,Já je tady ale nechci. Co když vám vlezou do postele?“ strašila jsem je. ,,Tak ať! Nám to nevadí. Babička nás na to upozorňovala. Klidně ať s námi spí, aspoň budeme v bezpečí,“ uzemnily mě. Absolutně jsem tomu nerozuměla, ale nechala jsem to být. Jednou v noci jsem se zničehonic vzbudila. Slyšela jsem písničku, kterou mi mamka zpívávala, když jsem byla malá.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (20): Naše tajné místo mi prozradilo, že milovaná babička nade mnou bdí i po smrti

Mamka je s námi i po smrti

,,Já už snad blouzním,“ kroutila jsem hlavou a šťouchla do manžela, jestli to také slyší. Spal jako špalek. Vyšla jsem tedy z ložnice a namířila si to rovnou k dětem, abych se podívala, jestli to nehraje třeba u nich. Děti ale nebyly ve svých pokojích. Seděly v podkroví u babiččiny urny a polohlasem zpívaly dávnou ukolébavku. Třetí hlas patřil mojí mamce.

Udiveně jsem zůstala stát ve dveřích a jen to se slzami v očích poslouchala. ,,Jak je to možné?“ šeptala jsem. Děti se na mě otočily. ,,Mami? Ty jsi tady. Promiň, že nespíme, ale…,“ Vtom jsem je zarazila. ,,Jen zpívejte, to je moje oblíbená,“ řekla jsem a přidala se k nim. Od té doby slýchávám z podkroví maminčiny kroky i hlas. Stala se strážcem našeho domu. Společně jsme se rozhodli, že s námi zůstane napořád. Jak v srdcích, tak i doma.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (28): Když mi umřela maminka, měla jsem její urnu doma. Děly se zvláštní věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.