Facebook
Instagram
Anastázie byla většinu svého života ovládána hlasem ve své hlavě. Ten jí říkal, jak se má chovat a s kým stýkat. Nakonec zůstala úplně sama. Ze dna ji zvedla až bývalá láska.
Když to dnes zhodnotím zpětně, poprvé jsem ten hlas zaregistrovala už jako malá. Bylo mi pět let. Otec mě za něco potrestal tím, že mě zavřel do komory. Chtěl, abych tam přemýšlela o tom, co jsem provedla.
Od povzbuzování přešel k nařízením
Ze strachu jsem si začala polohlasem povídat. „Proč mě táta nemá rád jako maminka?“ pronesla jsem do tmy. Tehdy se ozvalo: „Má tě rád. Jsi hodná holčička, není to tvoje chyba.“ Od toho momentu jsem k hlasu občas mluvila sama od sebe. Byla to jistá forma úlevy. Našla jsem někoho, kdo mě chápal.
Vždycky, když jsem doma dostala za něco vynadáno, hlas byl se mnou. Prošel se mnou celou základní i střední školu. Nejednou jsem seděla po škole, protože jsem rušila při hodinách, jak jsem odpovídala svému hlasu. Učitelé to brali tak, že provokuji. Nikdo mi nechtěl věřit, že to nedělám schválně. Ale já jsem svůj hlas musela poslouchat.
Často mě povzbuzoval. Tvrdil, že všechno zvládnu. Jen si musím věřit a nesmím se k němu obrátit zády. Několikrát mi hlas pomohl. Kdy mi ale došlo, že je něco špatně, bylo v můj svatební den. Marka (40) jsem milovala a nebyl důvod, proč si ho nevzít.
Postupně mi ničil život
V den svatby, konkrétně ve chvíli, kdy mělo dojít k uzavření sňatku, se hlas ozval znovu: „Řekni ne, neber si ho. Nesmíš si ho vzít. Nás dva to rozdělí. Chápeš to? Řekni prostě NE!“ Ačkoliv to srdce cítilo jinak, já nakonec řekla ne. Marek to nechápal. Já jsem mu nedokázala ani podat vysvětlení. Utekla jsem z kostela. Všechno jsem zkazila. Ranila jsem skvělého muže. Od toho dne šlo všechno z kopce. Uzavřela jsem se do sebe.
Mluvila jsem jen se svým hlasem. Ten se ale postupně měnil. Už nebyl tím, kdo mě povzbuzoval. Říkal mi, koho ve svém životě nepotřebuji. Postupně jsem zpřetrhala všechny vztahy. Odřízla jsem se od rodičů, kteří absolutně netušili, co se děje. Hlas mě za to ale chválil: „Jsi dobrá, že jsi to dokázala. Nikoho nepotřebuješ. Máš mě.“
V práci jsem se skoro s nikým nebavila. Po čase jsem dostala nálepku podivínky. Nejednou mě kolegové slyšeli, jak si povídám s neviditelnou osobou. Sama jsem se přestávala cítit dobře. Byla jsem často unavená. V hlavě jsem měla směs myšlenek, které jsem nedokázala roztřídit. Nevěděla jsem, kam patřím. Už jsem neuměla rozlišit, co je dobře, a co špatně.
Skončila jsem na léčení
Hlas mě natolik ovládal, že mě nakonec donutil z práce odejít. Ven jsem vycházela sporadicky. Dny jsem trávila zavřená v bytě. Co mi hlas nedovolil, to jsem neudělala. Jednoho dne jsem ale na ulici potkala Marka. I přesto, jak jsem mu ublížila, se se mnou dal do řeči.
„Je ti něco? Vypadáš hrozně. Jsi nemocná?“ strachoval se. Hlas mi nedovolil promluvit. Vnitřně jsem se mu snažila vzdorovat. Nevydala jsem ale ze sebe ani hlásku. Ten večer jsem Marka nemohla dostat z hlavy. Pustila jsem se do psaní dopisu. V něm jsem mu všechno popravdě vylíčila. Byl to neskutečný boj, abych nepsala to, co mi hlas našeptával. Dopis jsem dávala dohromady skoro měsíc. Zachránilo mi to život. Marek mě dostal na léčení. Dnes společně doháníme ztracené roky.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
