Petra (41): Má pubertální dvojčata se nesnášejí, doma je dusno k nevydržení

Jako batolata a malí školáčci byli nerozluční. Honza a Kuba dělali všechno spolu, hráli si, spali vedle sebe, zastávali se jeden druhého. O to víc mě děsí, kam jsme se dostali teď. Je jim čtrnáct a jediné, na čem se shodnou, je to, že se nenávidí. Nejsou „jen“ permanentně rozhádaní sourozenci, jsou nepřátelé na život a na smrt. Mnohdy stačí, aby se na sebe podívali, a vzduch doslova ztěžkne.

Helena (64): Své děti jsem učila skromnosti a empatii. Nemůžu uvěřit, že se teď hádají o každou korunu

Stačí pohled a všechno vybuchne

„Zase jsi mi vzal mikinu,“ začne Honza ledově. Kuba se ani neobtěžuje zvednout hlas: „Tak si ji hlídej.“ Během pár vteřin už na sebe křičí, je v tom vždy tolik nenávisti, až mi běhá mráz po zádech. S manželem vůbec nevíme, co s tím.

„Já tě fakt nenávidím, jsi odporné stvoření!“ vyštěkne jeden z nich. Druhý obyčejně řekne něco nepublikovatelného. Zastavit je pak dokáže jen manžel. Několikrát je už i trhal od sebe. Jednou jsem už v zoufalství volala na jakousi krizovou linku a nyní s mužem zvažujeme, že se znovu poradíme s psychologem. Bohužel už máme s „psychologem“ už jednu nedobrou zkušenost a marně hledáme někoho dobrého, kdo nebude mít čas až za půl roku, což je u nás v maloměstě problém.

Marie (58): Slabšího syna jsem chránila, o toho silného jsem přišla. Dnes je pro mě cizincem

Nejde jen o hádky, ale o hluboký odpor

V posledních týdnech ti dva nejsou schopni spolu sedět u stolu. Jeden přijde, druhý demonstrativně odejde. Když se náhodou potkají v kuchyni, míjejí se bez jediného slova nebo do sebe schválně vrazí.

Zkoušela jsem si s nimi promluvit zvlášť. „Co ti na něm tak vadí?“ zeptala jsem se Kuby. Jen se ušklíbl: „Všechno.“ Honza reagoval podobně: „Nemám důvod s ním cokoliv řešit, sdílet a tak. Je mi úplně volný.“ Ta vkrádající se lhostejnost mě děsí možná ještě víc než výbuchy.

Táňa (60): Kvůli dětem jsem se na vlastní oslavě styděla. Od malička se hádají a kazí všechny společné chvilky

Mám strach, že už to nepůjde vrátit zpátky

Nedávno to zašlo ještě dál. „Kéž bys prostě chcípnul, světu by se ulevilo,“ řekl Honza Kubovi úplně klidně. Žádný křik, jen jedna naprosto chladná věta. V tu chvíli mi zatrnulo. Tohle už nebyla pubertální hádka!

Hledáme s mužem psychologa, aby nám poradil. Snažím se je nějak spojit, ale pomalu to vzdávám. „Pojďte se alespoň společně navečeřet jako rodina,“ prosím je. „Proč, mami? Já s ním rodina nejsem,“ odpoví mi. Je naprosto zbytečné ho nějak dál přesvědčovat.

Vůbec nevím, zda máme třeba přitvrdit, trvat na přísnějších pravidlech, nebo netlačit na pilu, jak nás přesvědčoval první psycholog, který vše bagatelizoval, zlehčoval a mluvil o všem jako o „klukovině“. Samozřejmě se bojím, že jestli to nechám jen tak, bude se vše prohlubovat.

Radka (39): Můj nový přítel je také rozvedený. Mám ho moc ráda, ale naše děti se nesnášejí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].