Helena (64): Své děti jsem učila skromnosti a empatii. Nemůžu uvěřit, že se teď hádají o každou korunu

Byla jsem přesvědčená, že jsem ze svých dětí vychovala slušné a čestné lidi. Učila jsem je empatii a skromnosti, ale dnes je vůbec nepoznávám. Naše vztahy poznačila závist a neustálé hádky o peníze a majetek, jako by nejdůležitější věcí na světě bylo to, kdo získá víc.

Kristýna (69): Co jsem v důchodu, rodina na mě neměla čas. Moje samota zmizela, když mi syn koupil notebook

Moje děti se změnily

S mým manželem Vladimírem jsme nikdy neoplývali bohatstvím, ale dbali jsme na to, aby děti měly vše potřebné. Vštěpovala jsem jim, že v životě si nelze všechno koupit za peníze a že charakter je víc než značkové oblečení.

Vzpomínám si, že když byli Žofie s Adamem malí, dělili se o každou sladkost a pomáhali si. Jenže čím byly děti starší, tím víc se u nás doma mluvilo spíš o věcech než o citech. Žofie trávila hodiny ve svém pokoji a Adam se vracel pozdě s tím, že „jedl u Marka“.

Společné večeře se změnily v kolotoč výčitek, kdo z nich v domácnosti dělá méně a kdo má jaké nároky. Doufala jsem, že časem dospějí a změní se to. Jejich potřeba neustále se poměřovat a hlídat si svůj prospěch se ale jen prohlubovala.

Roman (72): Vychoval jsem bezcitné a chamtivé stvůry. Kdyby moje děti mohly, sebraly by mi úplně všechno

Boj o dědictví

Vladimírův infarkt byl pro všechny ránou. I když jsem se hrozně trápila, v koutku duše jsem doufala, že mě to s dětmi sblíží. Že jim dojde, co je opravdu důležité v životě.

Jakmile však došlo na dědictví, bylo to ještě horší. U kuchyňského stolu se okamžitě rozhořel spor o chatu u Sázavy, auto i úspory na účtech.

Adam tvrdil, že mu patří víc, protože nám vždycky pomáhal, zatímco Žofie mu vyčítala jeho sobectví. Sledovala jsem své děti, jak se hádají o starý nábytek, a nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

Tereza (80): Na své 80. narozeniny jsem nečekala honosné dary. Ale mrzí mě, že mě nepřijely navštívit vlastní děti

Čas myslet na sebe

Když jsem se jim snažila vysvětlit, jak mě jejich chování ničí, dívali se na mě jako na blázna. Podle nich bylo „spravedlivé rozdělení“ jedinou prioritou, ačkoliv se nikdo z nich nezeptal, jak se cítím já nebo zda něco nepotřebuji. Stala se ze mě jen instituce, která má odevzdat majetek. Místo vděčnosti za vše, co jsem pro ně udělala, mi předkládali jen seznamy svých křivd.

Abych ochránila zbytky své duševní rovnováhy, přestala jsem jim zvedat telefon. Každý hovor stejně končil jen hádkou o to, kolik kdo dostal, a já už odmítám dělat rozhodčího v jejich malicherných válkách. Začala jsem chodit na jógu a do knihovny, abych znovu našla svůj vnitřní klid.

Stále je miluji, ale teď se učím milovat i sebe a žít bez stínu jejich neustálých nároků. Možná jednou přijdou ne kvůli majetku, ale aby se prostě zeptali, jak se mám.

Štěpánka (73): Moje děti se naštvaly, protože jsem prodala dům. Neměly mě ignorovat, když jsem potřebovala pomoc

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].