Kristýna (69): Co jsem v důchodu, rodina na mě neměla čas. Moje samota zmizela, když mi syn koupil notebook

Ráno jsem si obvykle sedla na balkon a dívala jsem se na dětské hřiště. Občas tam běhaly děti, ale většinou bylo prázdné. Kdysi jsem si myslela, že až půjdu do důchodu, budu mít víc času na vnoučata. Že ke mně budou chodit na návštěvu, budeme spolu péct dobroty, Marušku naučím háčkovat a Tondovi přečtu Hochy od Bobří řeky, tak jako jsem je kdysi četla svému synovi. Ale skutečnost byla jiná. Neměli na mě moc času.

Podívala jsem se na rodinnou fotku – byli jsme namačkaní na gauči a všichni se usmívali. Fotka vznikla ještě předtím, než Žofie odjela za prací do Berlína a Michal začal se svými projekty, které nikdy nekončí. Můj manžel zemřel před pěti lety a od té doby je v mém bytě prázdno.

Alena (66): Při odchodu do důchodu jsem zažila velké zklamání, nikdo mi ani pořádně nepoděkoval

Syn mi přinesl dárek

Jednoho dne mi Michal zavolal a řekl, že se na chvíli staví. Myslela jsem si, že se třeba něco stalo, nebo přiveze vnoučata, ale přišel sám. V rukou držel krabici s notebookem. Prý abych měla kontakt s rodinou a se světem. „Mami, podívej, tady klikneš, takhle se volá přes internet,“ ukazoval mi trpělivě. „Tady můžeš napsat zprávu. Jen neklikej na ten křížek, protože všechno zavřeš.“

Dívala jsem se, přikyvovala, ale ve skutečnosti jsem tomu moc nerozuměla. Hleděla jsem na obrazovku a měla jsem pocit, jako bych se měla naučit nový jazyk. Syn ještě něco říkal, nastavil heslo, založil mi účet na nějaké stránce, načež vstal, políbil mě na čelo a řekl, že už musí letět. „Přes tohle mě všichni uvidí?“ zeptala jsem se ještě a ukázala na malé očko nad obrazovkou. „Všichni ne. Ale ano, to je kamera. Když zavoláš Marušce nebo Tondovi, uvidí tě. Jen pamatuj, ať neklikáš na kdeco. A nedělej si starosti, když se něco pokazí,“ dodal a odešel.

Zavřela jsem za ním dveře a sedla jsem si ke stolu. Pomalu jsem otevřela notebook, obrazovka se rozzářila, ale nevěděla jsem, co dál. Snažila jsem se vzpomenout si, co mi ukazoval, ale všechno se mi nějak pletlo. Prsty nechtěly trefovat správné klávesy a myš se chovala, jako by proti mně něco měla. Přesto jsem to nevzdala. Každý den jsem si k tomu na chvíli sedla a učila se. Nejdřív jsem jen klikala, prohlížela si obrázky, pak jsem začala číst různé stránky. Náhodou jsem narazila na stránku o zahradničení. Zastavila jsem se, protože jsem uviděla fotky pelargonií podobných těm, které jsem kdysi měla na balkoně.

Tereza (65): V důchodu jsem se stala instruktorkou jógy. Nikdy není pozdě začít znovu žít

Těšilo mě, že můžu někomu poradit

Den za dnem jsem tomu propadala víc a víc. Četla jsem o hnojení, zalévání, přesazování. Někdo napsal, že má problém s mšicemi. Věděla jsem, co s tím má dělat, tak jsem přidala komentář. Srdce se mi rozbušilo, když jsem viděla, že se někomu líbil. O pár dní později odepsal jiný uživatel a děkoval za radu. Potěšilo mě to. Od toho dne jsem se s lidmi na internetu dělila o to, co vím o rostlinách, odpovídala jsem na jejich dotazy.

Časem mě někdo pozval do kulinářské skupiny. Nemyslela jsem si, že by někomu mohl chutnat můj recept na tvarohový koláč. A přece. Jedna žena napsala: „Upekla jsem váš koláč – manžel byl nadšený!“ O pár dní později se někdo ptal, jak se starám o orchideje. Jiná uživatelka pochválila moje růže. Uvědomila jsem si, že poprvé po letech opravdu na něco čekám. Na nové zprávy, na komentáře, na ta milá slova. Někdo mi naslouchal. A ne z povinnosti, ne ze slušnosti – z vlastní vůle. Bylo to úžasné.

Pak jedna žena z fóra napsala, že organizují online setkání, abychom se konečně viděly. Měla jsem pochybnosti, jestli se to hodí, jestli to zvládnu a neztrapním se. Přesto jsem klikla na odkaz. Na obrazovce se objevily tváře. Všechny ženy mluvily najednou a usmívaly se. V pozadí jsem viděla květiny, kuchyně, kočky. Cítila jsem se, jako bych seděla u stolu mezi známými. Bavily jsme se o zahradách, receptech, o tom, kde koupit nejlepší hnojivo a která mouka se hodí na koblihy.

Tereza (64): Myslela jsem, že už mě nic nečeká. Kamarádka mi ukázala, že život v důchodu může být zábava

Už nejsem sama

Večer mi zavolal Tonda. „Babi, proč teď voláš tak zřídka?“ zeptal se. „Protože už mám s kým mluvit,“ odpověděla jsem klidně. Na druhé straně nastalo ticho. „Aha...“ zamumlal. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho může tolik změnit, aniž bych musela vyjít z bytu. Stále jsem bydlela sama, ale už jsem se necítila osamělá. Každé ráno jsem zapnula notebook a měla se kam vrátit – ke zprávám, k rozhovorům, ke svým lidem. Věděli, že miluji růže, že peču tvarohový koláč.

Můj život má nový rytmus. Psala jsem na internet, četla, občas jsem se účastnila setkání, jindy jen poslouchala. Cítila jsem se potřebná a co je důležitější – svobodná. Nikdo mě nehodnotil, nepoučoval, nebral mě jako břemeno.

Jednoho dne jsem ve výtahu potkala sousedku z horního patra. Pozorně si mě prohlédla. „Paní Kristýno, vy jste nějak omládla! Úplně záříte, vážně!“ Rozpačitě jsem se usmála. „Víte... našla jsem si svůj svět na internetu.“ Vypadala překvapeně. „Vážně? Já se toho počítače bojím.“ Jen jsem mávla rukou. „Není čeho. Jen je třeba chtít,“ odpověděla jsem a s úsměvem jsem vystoupila ve svém patře...

Další příběhy ze života →

Hana (64): Rozhodla jsem se prodat dům a cestovat po světě. Děti mě nechápou a kamarádky mi závidí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].