Alena (66): Při odchodu do důchodu jsem zažila velké zklamání, nikdo mi ani pořádně nepoděkoval

Jsem už měsíc v důchodu a ještě jsem nestrávila zklamání, kterého se mi dostalo poslední den v zaměstnání. Nikoho totiž nezajímalo, že odcházím.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (66): Manžel se v důchodu začal chovat divně. Když jsem zjistila pravdu, byla jsem v šoku, ale pak se mi chtělo smát

Dvanáct let v zaměstnání a nic z toho

Rok jsem přesluhovala. A to jen díky tomu, že jsem vyhověla vedoucímu, který měl podstav a nutně mě v zaměstnání potřeboval. „Alenko, zůstaňte. Nutně vás tu potřebuji. Jste moje záchrana. Osoba, na kterou se mohu spolehnout. Udělejte to pro firmu. Jste členem našeho týmu již dlouho a přeci nás nenecháte ve štychu,“ požádal mě nadřízený.

A já husa mu na to skočila. Zaměstnavatel mě využil. Vysál můj pracovní potenciál a odhodil. Když už nebylo potřeba, nikdo z vedení neuměl přijít a alespoň mi podat ruku. Chtěla jsem slyšet jediné: že si vážili mé práce, mého zodpovědného přístupu k ní a že děkují za to, že jsem zůstala o rok déle. Jenže to nikoho nezajímalo. Už nebyl podstav.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (59): Když jsem po infarktu přestal vydělávat, pro rodinu jsem se stal přítěží

Poslední týden v zaměstnání se vlekl

Uklidila jsem si kancelář a postupně si nosila domů osobní věci. S kolegy jsem měla neutrální vztahy. Bavili jsme se o mém odchodu do důchodu, ale kolegové to nijak dramaticky neprožívali. „Ale jo. Vlastně ti závidím. Jeden odejde, druhý přijde. Tak to je. Ale ty se zbavíš povinností a zbude ti jen zábava,“ plácl mě po zádech kolega.

A měl pravdu. Představa, že si budu moci dělat jen to, co budu chtít, mě bavila. K této myšlence jsem se upínala. Dva dny před odchodem si mě zavolali na personální oddělení a chtěli, abych vrátila čipovou kartu, vstupní kartu a podepsala nějaké dokumenty. Personální mi podala ruku a poděkovala za to, že jsem papíry přišla podepsat obratem.

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (62): Manžel se odstěhoval do domu po rodičích. Moje plány na stáří se sesypaly jako domeček z karet

Zklamání při odchodu do důchodu

Nepoděkovala mi za práci pro firmu. Neocenila to, že jsem nikdy nebyla nemocná, že jsem často byla v práci i o víkendu. Ne, poděkovala mi za to, že jsem svým přístupem dopomohla k tomu, že moji osobní složku bude mít rychle uzavřenou. Konec. Tečka. A bude se věnovat aktivním zaměstnancům.

Poslední den v zaměstnání jsem čekala, že dorazí někdo z vedení a rozloučí se. Nepřišel nikdo. Neočekávala jsem nejvyššího šéfa, ale nedorazil ani můj přímý nadřízený. Ten, co mě před rokem žádal, abych neodcházela. Od kolegů jsem se dozvěděla, že v ranních hodinách odešel k lékaři. Rozdala jsem kolegům chlebíčky a zákusek, poděkovala jim za spolupráci a jak padla druhá, odešla jsem vstříc nové životní etapě. Se silným pocitem zklamání.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Břetislav (75): Přepsal jsem dům na vnuka, teď mě jeho žena posílá do domova důchodců. Asi by byla radši, kdyby bylo po mně