Martin (59): Když jsem po infarktu přestal vydělávat, pro rodinu jsem se stal přítěží

Život po infarktu je zvláštní. Jeden den máte spoustu práce, jednáte s klienty, plánujete schůzky – a druhý den ležíte v nemocnici a cítíte, že vaše srdce už není, co bývalo. To moje sice pořád bije, ale mám pocit, že v očích vlastní rodiny jsem zemřel. Pamatuju si den, kdy mě pustili ze špitálu. Moje žena Anna se snažila usmát, ale bylo na ní vidět, jak je vyčerpaná. Doufal jsem, že se všechno vrátí do starých kolejí, jenže místo toho se to začalo pomalu rozpadat. Teď jsem v invalidním důchodu a domů už nenosím peníze. Možná právě proto pro ně přestávám existovat...

Mohlo by Vás zajímat:

Čestmír (75): Do domova důchodců jsem se těšil. Mají mě tam rádi a tančím víc jak zamlada

Pro rodinu už nejsem důležitý

Jednoho večera jsem seděl u stolu a snažil jsem se něco říct. Manželka mě bez milosti přerušila. „Martine, musíme si promluvit o penězích. Takhle to dál nejde,“ řekla, aniž by se na mě podívala.

„Dělám, co můžu...“ začal jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou. „To nestačí. Pořád nám chybí nějaké peníze. A ty...“ povzdechla si, zbytek věty nechala viset ve vzduchu.

Se synem Jakubem jsme si kdysi byli blízcí – dokázali jsme spolu mluvit o čemkoli. Teď jako by mezi námi stála zeď. Jednoho odpoledne jsem zašel do jeho pokoje s nadějí, že snad ještě najdeme společnou řeč. „Jakube, máš chvilku? Chtěl bych si promluvit,“ zkusil jsem to opatrně.

Seděl s notebookem na klíně a něco usilovně psal. Ani se na mě nepodíval. „Teď nemůžu, tati,“ zamumlal.

„Jen bych rád věděl, jak se máš. Jak to jde ve škole?“

Konečně se na mě podíval – a byl viditelně otrávený. „Tati, mám deadline. Nech mě prosím být, jo?“ vyštěkl.

Potichu jsem zavřel dveře a snažil se nevnímat bolest, která se mi rozlévala v hrudi.

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřich (65): Důchod mi leze na mozek, nebaví mě jen tak sedět, koukat na televizi a čekat na smrt

Jsem tak sám

Naše dcera Tereza přijela na víkend. Doufal jsem, že aspoň s ní si budu moct popovídat, že není všechno ztracené. Když jsme seděli v kuchyni, s úsměvem jsem se jí zeptal: „Jak ti to jde na vejšce, holčičko?“

Podívala se na mě, ale duchem byla úplně jinde. „Je toho hodně, ale zvládám to...“ odpověděla.

„To rád slyším. Nechceš si popovídat o svých plánech do budoucna?“ zkusil jsem pokračovat v rozhovoru.

„Tati, víš, že teď nemám moc času...“ začala... a já už tušil, co přijde. „Potřebuju si půjčit tvůj notebook. Mám důležitý projekt.“

Něco ve mně se zlomilo. Už jsem neměl sílu odporovat. „Jasně, vem si ho,“ řekl jsem odevzdaně.

Pokusila se o úsměv. „Někdy si určitě promluvíme. Ale teď už fakt musím jít něco dělat,“ dodala a odešla.

Zůstalo mi jen ticho a moje myšlenky. Ten večer se znovu ozvalo srdce. Byl to tlak, jako by mi někdo svíral hruď. Zavolal jsem na rodinu, jenže nikdo nereagoval. Věděl jsem, že si musím pomoct sám. Sáhl jsem po telefonu a vytočil číslo záchranky. Když dorazili záchranáři, ležel jsem na gauči a nikdy jsem se necítil osaměleji. Pochopil jsem, že už nemůžu dál žít tam, kde jsem neviditelný. Něco se musí změnit.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarmila (74): Děti mě odložily do domova důchodců, aby získaly můj dům. Cítím se strašně osamělá a zklamaná

Nový začátek v domově důchodců

Jako invalidní důchodce mám nárok na umístění do domova pro seniory. A tak jsem si jeden našel. Nejdřív jsem si tam připadal cize, ale brzy jsem zjistil, že jsou tam lidé, kteří jsou přátelští a zajímají se o druhé.

Jednou si ke mně u oběda přisedl starší pán. Měl upřímný úsměv a v očích klid. „Jste tu nový?“ zeptal se.

„Jo, přistěhoval jsem se nedávno,“ přikývl jsem. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že mu můžu věřit.

Začal mi vyprávět svůj příběh. Přišel o manželku a děti žijí v zahraničí. Chápal mě. Rozuměl tomu, jak bolí odmítnutí. „Život nejde vždycky tak, jak chceme. Ale tady jsem našel klid,“ dodal.

A já si pomalu začal myslet, že bych ho tu mohl najít taky. Pocit, že jsem jen přítěž, postupně slábl. Lidé mě tu brali takového, jaký jsem. Začal jsem se odpoutávat od vlastní rodiny. Snažil jsem se zapomenout na bolest, kterou mi způsobili.

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (70): Syn mě poslal do domova seniorů. Když jsem se zamiloval, získal jsem znovu svobodu

Do mé rodiny už nepatřím

Uplynul rok od chvíle, kdy jsem odešel od rodiny. Můj život se zjednodušil a zklidnil. Smířil jsem se s tím, že už nikdy nebudu plnohodnotným členem mé rodiny.

Nedávno mi přišel dopis od Terezy. Byl jsem překvapený, ale také jsem se obával toho, co mi píše. „Tati, chybíš mi. Mrzí mě, že jsme si nepromluvili dřív, než jsi odešel. Můžeme se vidět?“ stálo v dopise.

Její slova pro mě hodně znamenala, ale tušil jsem, že návrat by znovu otevřel rány, které se teprve hojí. Chtěl jsem být upřímný – k ní i k sobě. Sedl jsem si a začal jsem psát: „Milá Terezo, děkuju za dopis. Jsem rád, že na mě myslíš. Ale musím ti říct, že jsem konečně na místě, kde cítím klid. Po starém životě se mi už nestýská. Odejít bylo nutné, abych znovu našel sám sebe. Vždycky budeš moje dcera, ale můj domov je teď tady. Měj se hezky.“

Když jsem dopis dokončil, zaplavila mě úleva. Jako by ze mě spadl balvan, který jsem nesl celé měsíce. Věděl jsem, že jsem se rozhodl správně, i když můj vztah s rodinou už nikdy nebude jako dřív...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jaromír (67): Po smrti partnerky mě její příbuzní vyhodili z domu. Skončil jsem na společném pokoji v domově důchodců

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].