Facebook
Instagram
Pan Čestmír se rozhodl, že v domově důchodců nebude poslouchat řeči o lécích a nemocech, ale vnese tam trochu života. Přemluvil jednu kamarádku k lekcím tance. A lidé, kteří se mu zpočátku smáli, se k němu časem přidali.
Dlouho jsem žil sám. Možná jsem už v důchodu trochu méně pohyblivý, ale určitě nejsem bezmocný. Moje dcera a syn mě navštěvovali dvakrát týdně a vždycky mi přinesli jídlo, takže jsem si nemusel vařit, i když jsem kdysi vařil docela dobře. Jenže polévku nejde udělat jen pro jednoho, prostě uvařím celý hrnec. A jíst týden rajskou polévku je pro mě přece jen trochu moc.
Asi už je čas
Několik let jsem si vedl docela dobře. Pak mi jednoho dne dcera přinesla oběd a když ho ukládala do ledničky, všimla si, že něco bliká na sporáku. A najednou byl povyk, protože jsem ho zapomněl vypnout. Snažil jsem se jí vysvětlit, že sporák má pojistku, automatické vypnutí.
„A co když to automatické zařízení selže?“ zeptala se vyděšeně.
Konala se rodinná porada. Nikdo nebral v úvahu, když jsem zavzpomínal, jak jednou můj syn nechal na sporáku prázdný hrnec od polévky a zjistili jsme to, až když byla kuchyň plná dýmu. Moje dcera taky nebyla bez chyby. Jednou zapomněla vyzvednout dítě ze školky a klidně si vyrazila na oběd s manželem...
Prostě mě ignorovali. A tehdy padla první zmínka o hezkém místě pro seniory.
„Nebudeme tě do ničeho nutit, tati... Rozmysli si to a rozhodni se sám,“ řekl mi syn.
Upřímně řečeno, už jsem o domově důchodců přemýšlel. Ale pokaždé jsem měl pocit, že by to bylo jako lehnout si do rakve. Je mi teprve pětasedmdesát, ještě jsem na to nebyl připravený. Ale na žádost svých dětí jsem nad tím začal znovu uvažovat.
Můj otec vždycky říkával, že staré stromy se nepřesazují. Jenže v našem paneláku, kde jsem kdysi měl spoustu přátel, už nikdo z mé generace nezůstal. Většina z nich zemřela, zbytek se přestěhoval k dětem. S mladými sousedy se jen zdvořile zdravím, ale jinak si nemáme co říct. Cítil jsem se osamělý. Proto jsem nakonec souhlasil...
Šel jsem do domova důchodců
Dva měsíce nato jsem se přestěhoval do nového "domova". Dostal jsem svůj vlastní pokoj. Mohl jsem si přinést své věci, takže jsem si ho zařídil podle svého vkusu. V tomto ohledu jsem si nemohl na nic stěžovat. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo tlachání ostatních lidí. Bavili se o lécích a o tom, kdo má jaké bolesti.
„Nikdy se s námi nebavíte, pane Čestmíre,“ nadhodila jednoho dne po snídani Miluše (72).
„Nechci poslouchat řeči o nemocech ostatních,“ odpověděl jsem.
Ženy sedící u vedlejšího stolu na mě pohlédly jako na nepřítele. Pravděpodobně právě mluvily o svých nemocích.
„Tak o čem byste chtěl mluvit?“ zeptala se Miluše.
„O čem?“ přemýšlel jsem. „Co třeba o tom, jestli byste se mnou nechtěla jít do taneční školy. Je tady přes ulici. Vždycky jsem se chtěl naučit rumbu nebo čaču, ale nikdy jsem na to neměl čas.“
Miluše nic neřekla a ty dvě sůvy u vedlejšího stolu na mě zíraly s hrůzou. Myslely si snad, že rumba a čača znamenají něco nemravného? Protože mlčely, pokynul jsem jim a odešel.
Přišla mě navštívit
O dva dny později, když jsem seděl u okna a četl si knihu, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl jsem.
Do pokoje vešla Miluše.
„Přicházím nevhod?“ zeptala se trochu nejistě.
„Prosím, pojďte dál. Dáte si kávu nebo čaj?“
Byl jsem zvědavý, proč přišla. Cítil jsem, že má něco na srdci. Párkrát už otevřela ústa, jako by se chtěla na něco zeptat, ale pak si to rozmyslela. Nakonec se mi podívala přímo do očí.
„Myslel jste to s tou taneční školou vážně?“
Tak o to tady šlo...
„Proč si myslíte, že jsem žertoval?“
„Na tanec musíte být v dobré kondici... Víte, co tím myslím.“
„Pokud vím, nohy mi ještě slouží...“
„Mně také,“ ujistila mě Miluše.
„Tak v čem je problém?“
„Nevím...“ povzdechla si tiše. „Kdo kdy slyšel, že se staří lidé učí tančit...“
„Četl jsem o nějakém sedmdesátiletém Američanovi, který se chystá letět do vesmíru. Proč si myslíte, že věk musí být překážkou?“
Ještě nejsme tak staří
Miluše se podívala na svou hůl.
„Popravdě řečeno, ani ji nepotřebuji. Ale nechtěla jsem vyčnívat mezi svými přáteli, tak jsem ji začala používat...“
„Řeknu vám něco osobního...“ odložil jsem prázdný šálek na podšálek. „Vždycky jsem snil o tom, že se naučím tančit. To, co jsem dělal na tanečních parketech v mládí, se sotva dalo nazvat tancem, spíš jsem se jen houpal do rytmu. Ale já chtěl tančit doopravdy. Takže když jsem zjistil, že je kousek odsud taneční kola, řekl jsem si, že bych to měl zkusit.“
„Co když to nezvládneme?“ podívala se na mě nejistě.
Usmál jsem se na ni a pohladil ji po ruce.
O dva dny později jsme šli do taneční školy.
„Přišli jste zapsat vnoučka?“ zeptala se nás usměvavá třicátnice.
„Přišli jsme zapsat sebe,“ odpověděl jsem rozhořčeně.
„Sebe?“ žena vypadala nejistě.
„Myslíte si, že jsme na to moc staří?“ zeptala se uraženě Miluše, která byla dosud tichá a zdrženlivá.
„V žádném případě!“ vykoktala žena. „Ale my připravujeme lidi na taneční soutěže.“
„Je na to snad věkový limit?“ zajímal jsem se. Když vedoucí taneční školy zavrtěla hlavou, Miluše jednoduše řekla, že jdeme do toho...
Stáří není překážkou
Lidé z domova důchodců i ti z tanečního kurzu si mysleli, že si s Miluší děláme legraci.
„Nebudeme vám překážet,“ řekl jsem skupině dvanácti mladých lidí první den kurzu. „Trénujte svým tempem. Já a Miluše si budeme dělat svoje stranou. Když se unavíme, na chvíli si odpočineme. Vy můžete tančit dál.“
Pobaveně na nás podívali, ale já to myslel vážně.
V domově důchodců se nám lidé začali za zády posmívat. Prý jsme staří a hloupí. „Na co jsou jim ty taneční kreace? Ještě si něco zlomí,“ povídal jednou jeden stařík druhému v parku, když jsem zrovna šel kolem.
„Na co nám to je?“ rozčílil jsem se. „Možná na to, abychom pořád nemluvili o tom, jakou barvu měla moje stolice.“
Ženy, které se Miluši původně smály, jí brzy začaly závidět. Vyptávaly se, jak to vlastně na těch kurzech chodí. Výsměch nahradila zvědavost. Tehdy jsem šel za ředitelkou domova důchodců a zeptal se, jestli by nám mohla odpoledne otevřít tělocvičnu, kde jsme ráno obvykle cvičili.
„Za jakým účelem?“ zeptala se.
„Rádi bychom lidem ukázali taneční kroky, které se učíme na kurzu. Víte, že tam chodíme, že?“
„Všichni o tom mluví,“ odpověděla. „A jsem na vás moc pyšná.“
A tak jsme si v domově důchodců založili malou taneční skupinu. Zpočátku přišli jen dva lidé. O týden později se přidali další čtyři. Po měsíci už s námi tančilo dvanáct lidí.
Nedávno jsme se s Miluší zúčastnili taneční soutěže. Jasně, skončili jsme na posledním místě, ale v publiku byla spousta našich přátel. Pro ně jsme byli jednoznačně nejlepší...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
