Facebook
Instagram
Pan Karel nebyl moc nadšený ze stěhování do domova důchodců. Hezké prostředí a péči si sice pochvaloval, ale chyběla mu svoboda. Tu získal až díky lásce.
"Pane Karle, co se děje?" zeptala se ředitelka domova seniorů. "Víte, že kvůli svému srdci musíte být opatrný, a přitom se chováte jako teenager! Nezbývá mi nic jiného, než zavolat vašemu synovi a postěžovat si na vás!"
"Prosím, udělejte to," odpověděl jsem. "Myslíte, že můj syn sem přijede jen proto, aby mi vyčinil? Jsem dospělý a jsem si vědom svých činů."
Mám rád pocit svobody
Zachvátila ji hrůza, pokusila se o úsměv a mávla rukou. Je to milá dáma, ale trochu odtržená od reality. Jakmile někdo překročí sedmdesátku, měl by podle ní jen sedět a čekat na smrt. Nic nepochopila, chtěla by staré lidi uspořádat jako figurky na polici, občas je oprašovat a ujistit se, že se nehýbou. Tak by neměla žádné starosti.
Náš dům je velmi pohodlný, obklopený krásným parkem. Je to jako žít v lázních. Poskytují nám zdravotní péči a chutná jídla. Máme zde čítárnu, televizní místnost a útulné ložnice. To vše stojí hodně peněz, takže si to nemůže dovolit každý senior.
Když starší člověk dostane slušný důchod nebo příbuzní raději platí, než aby se starali o člena rodiny, skončí v této zlaté kleci. Je to jako vězení, zčásti proto, že musíme dodržovat přísná pravidla - nemůžeme opustit areál bez povolení, musíme personál informovat o všem, co plánujeme dělat.
Ano, jsem velmi naštvaný na to špehování. Udělal jsem vše pro to, aby lidé měli možnost vypnout kamery, pokud by chtěli, ale bohužel, byl jsem přehlasován. Kdyby nebylo toho mého posledního infarktu, vůbec bych tu nebyl!
Do domova důchodců se mi moc nechtělo
Na druhou stranu vím, že bych už neměl být sám, zvlášť v tak velkém bytě, jako je ten můj, kde jsem měl čtyři pokoje, kuchyň a dokonce terasu. Kdo by zvládl všechno to uklízení, údržbu a péči? Už na to nemám energii.
Zvažoval jsem jednoduché řešení – prodej nebo výměnu za něco menšího, ale můj syn s tím nesouhlasil. "Ani náhodou," prohlásil rozhodně. "Maminka měla svůj podíl na bytě, takže mám právo také rozhodovat. Je snadné něčeho se zbavit. Najdu ti místo, kde budeš mít stravu a celodenní péči. A nebudeš sám!"
"Cože? Chceš mě hodit do nějakého domova pro seniory?"
"Neřekl bych, že to je domov důchodců. Spíše je to penzion pro osamělé lidi, kteří potřebují podporu v každodenním životě. Není to levné, ale pokud pronajmeme tvůj byt, mělo by to pokrýt náklady. Navíc máš svůj důchod a já také občas přispěju nějakými penězi, takže není čeho se bát..."
"Vidím, že jsi už všechno naplánoval..."
"No, neměl jsem moc na vybranou. Čeká mě další dlouhá pracovní cesta, nebudu schopen se o tebe starat pár týdnů. Kdo jiný by to mohl udělat? Tati, prosím, nedělej z toho problém... Uvidíš, bude to tam jako v ráji!"
Je to zlatá klec
Měl pravdu. Tato zlatá klec září čistotou, sluneční svit proniká okny, tráva je posekaná na správnou délku a cestičky a stezky v parku jsou rovné jako pravítko. Kdykoli někdo v salonu pohne židlí o pár milimetrů, okamžitě se objeví uklízečka, aby ji vrátila zpět na místo. Šéfka tohoto zařízení, zároveň majitelka, šílí při pohledu na sebemenší nepořádek. Nikdy jsem neviděl nikoho tak posedlého čistotou.
Naše jídla jsou zcela zdravá, kalorie spočítané a ingredience pečlivě vybrané. Na jídelníčku převažuje libové maso, čerstvá zelenina přímo ze zahrady, šťavnaté ovoce a přesně odměřené porce mléčných výrobků. Vše podávají přívětivé servírky, které se ptají, jestli nám něco dalšího nechybí. Nemůžu očekávat, že přinesou vepřový řízek nebo křupavé koleno. To jsou jen moje sny...
Mám pocit, jako bych na realitu hleděl skrz průhledný list. Leskne se, ale stále je tady skleněná bariéra, překážka, která mě odděluje od skutečných chutí a vůní. Je to tady tak sterilní, že z toho bolí hlava! Není divu, že při každé příležitosti utíkám. Dal jsem ultimátum, že se úplně vystěhuji, pokud mi nedovolí odejít, kdykoli budu chtít.
"Kam se chystáte, pane Karle?" zeptala se mě ředitelka. Odpověděl jsem, že chci cítit svobodu. Tak jsem se vydal městskou dopravou do centra. Procházel jsem se po promenádách, navštěvoval různé obchody, popíjel ne příliš silnou kávu v kavárnách a občas si dopřál něco velmi nezdravého - pizzu, kebab nebo křupavé hranolky s hromadou soli. Věděl jsem, že mi to zvedne krevní tlak, ale... stálo to za to, protože jsem mohl znovu dělat cokoli, na co jsem měl chuť!
Přehnal jsem to s alkoholem
Jednou jsem si dopřál sklenici brandy. Chutnala mi tak moc, že jsem si u barmana objednal další, a pak ještě jednu. Hlava mi trochu hučela, ale jinak bylo vše v pořádku. Až když jsem vyšel ven a cítil na obličeji chladný vánek, začal jsem se potácet. Kdyby okolo neprocházela nějaká žena, upadl bych na chodník!
"Je vám dobře?" zeptala se s obavami. "Opřete se o mě. Tamhle je lavička, dovedu vás. Zvládnete to? Není to daleko..." Přikývl jsem a ona mě pomalu, téměř mě táhla, dovedla k lavičce s opěradlem a posadila mě na ni.
"Nemáte nějaké zdravotní problémy? Něco se srdcem nebo třeba cukrovku? Mám zavolat sanitku?" ptala se. Naklonila se ke mně, pak náhle couvla, jako by se popálila. "No teda, jste opilý!" vykřikla rozhořčeně. "A já jsem tak naivní, že si namáhám svá bolavá záda, abych táhla nějakého opilce..."
Nemohl jsem popřít pár skleniček, ale do opilosti jsem měl daleko. Tak jsem ostře protestoval. "Opravdu si vážím vaší pomoci, ale prosím, nekřičte na mě tak, protože už nejsem dítě. Oceňuji vaši podporu, ale teď mě prosím nechte být a jděte svou cestou. Vypil jsem tři brandy, protože jsem to chtěl. Zaplatil jsem za ně sám a nikomu jsem neublížil, takže je to čistě moje věc. Brzy si zavolám taxi a už se neuvidíme. Naštěstí...."
"Nenávidím opilce... Opilec zůstane vždy opilcem, jedna velká pohroma!" nedala se ta paní. Těžko říci, jak dlouho by trvala naše slovní přestřelka, ale začal jsem se cítit velmi špatně. Zavolala sanitku, pak seděla v čekárně, čekala na výsledky mých testů a rozhodnutí lékařů o dalším postupu. Celá akce trvala asi čtyři hodiny. Myslel jsem, že už dávno odešla, takže jsem byl potěšen, když jsem ji uviděl. Ujistila lékaře, že se o mě postará. Prohlásila, že jsme blízcí známí a že mě vezme pod svá křídla.
Na stará kolena jsem se zamiloval
Neprotestoval jsem, protože jsem se stále cítil trochu špatně. Bylo fajn, že mi někdo dělá společnost. Navíc jsem se na ni konečně dobře podíval. Nebyla příliš vysoká, byla štíhlá, měla šedivé pruhy ve vlasech a veselé tmavé oči. Vypadala, že je jí něco přes šedesát.
Když jsem slyšel, že i ve stáří můžete kvůli lásce ztratit hlavu, zdálo se mi to naprosto absurdní. Nedokázal jsem pochopit ty, kteří tvrdili, že na věku ve vztazích ve skutečnosti nezáleží... Ale Helena (64) mi ukázala, že datum narození je naprosto irelevantní detail, když konečně najdete svou druhou polovičku.
Stále bydlím v domove důchodců, ale brzy se přestěhuji ke své milované Heleně. Její malý byt je jako vrabčí hnízdo, ale přiznávám – cítím se tam prostě výborně! Ona je osamělá. Nemá ve svém životě žádnou blízkou osobu, takže jsem se pro ni stal vším. Obklopuje mě péčí, je jemná, srdečná a vždy překypuje optimismem.
Syn to nechápe
Rozhodl jsem se také prodat svůj byt. Koupíme si společné bydlení a zbývající peníze dáme na cestování po světě. Oba o tom dlouho sníme, takže je čas tyto sny uskutečnit, dokud nám ještě zbývá síla.
"Tati, zbláznil ses?" vykřikl můj syn, když se to dozvěděl. "Sotva ji znáš, je to úplně cizí žena! Dobře, chápu, že tě to tvrdě zasáhlo, osamělost je těžká. Ale klid, to přejde..."
"A co je na tom?" odpověděl jsem. "Mám se vrátit do té díry a jíst kašovitou stravu, vývar s mrkví a špenátem? Pomalu umírat? Ani náhodou!"
"Poslyš, co když má pravdu?" vložila se do toho Helena s obavami. "Možná bys to měl vzdát. Vždyť mě ke štěstí nepotřebuješ..."
"Řekla jsi to sama, miláčku," pověděl jsem jí s úsměvem. "Přesně proto tě potřebuji. Ne kvůli něčemu jinému, ale abych byl šťastný!"
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
