Olda (53): Až uvidíš bílou srnu, bude to znamenat můj konec, řekl táta. A měl pravdu

Přiznám se, že když bylo tátovi sedmdesát, měl jsem pocit, že mu začíná šplouchat na maják. Vedl divné, stále se opakující řeči. Hlavní roli v nich hrála bílá srna, která měla mít jistou spojitost s jeho smrtí.

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (29): Po úrazu o mě v sanitce pečovala krásná žena. Myslela jsem, že je to sestřička, jenže pravda byla jinde

Táta tvrdil, že až uvidí bílou srnku, přijde jeho konec

Když mi to o bílé srně řekl poprvé, měl jsem to za vtip. ,,Až, Oldo, uvidím bílou srnu, bude to znamenat můj nadcházející konec. Až ji uvidíš ty, zjevně už budu mrtvý,“ poznamenal jednoho dne. ,,Jak jsi na to přišel, prosím tě?“ smál jsem se. ,,Bude ti stačit, když ti řeknu, že to prostě vím?“ opáčil otec.

Jestli jsem ho bral vážně? Jistěže ne! Byl ve věku, kdy už měl nárok na to mlít nesmysly, fantazírovat. Bral jsem to jen jako stařecký kec, který se nenaplní. Ovšem táta, ten byl o svém tvrzení přesvědčený. Já znejistil ve chvíli, kdy jedno lékařské vyšetření ukázalo, že tátovy ledviny nefungují tak, jak by měly.

,,Ještě jsem ji neviděl, ještě je to dobrý,“ reagoval na vzniklou situaci. ,,Tati, nech toho. Jsi prostě jen nemocný, s tím se dá něco dělat,“ uzemnil jsem ho. ,,Jak myslíš. Jednou mi dáš za pravdu, ale to už tady nebudu,“ pronesl vážně. Nějaký čas musel táta chodit na dialýzy a zdálo se, že vše bude v pořádku.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního

V lese jsem spatřil bílou srnku

Během několika let se ale přidaly další zdravotní problémy. Ty už byly vážného charakteru, takže taťka musel ležet v nemocnici. Bál jsem se o něj jako nikdy, protože byly dny, kdy nevypadal dobře. Špatně se mu dýchalo, už skoro nechodil. Jediné, co mu sloužilo perfektně, byla jeho mysl. Ta byla pořád čistá. Tedy až na tu zatracenou srnku.

V nemocnici si pobyl zhruba půl roku. Na návrat domů to nevypadalo, tak maximálně na víkendy. Táta měl velmi starého psa, kterého jsem jezdil občas venčit, aby si mamka mohla odpočinout. Byl zrovna podzim. Počasí typické pro tento čas. Opadané listí, sychravé počasí a nepříjemný vítr. Vzal jsem psa do lesa, kam s ním táta kdysi chodíval.

Šli jsme lesní cestou, když vtom jsem v dáli zahlédl cosi bílého přebíhat sem a tam. Pes si toho ale nevšiml. Přistoupil jsem blíž. Najednou se z lesa vynořila bílá srnka. ,,Do háje!“ pronesl jsem tiše. Přišla až ke mně. Nikdy v životě jsem bílou srnku neviděl. V očích měla bolest a utrpení.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohumila (24): Sestra mi vesele mávala zpod okna. Netušila jsem, že tou dobou už je po smrti

Dlužím tátovi omluvu

,,Táta!“ vyjekl jsem a běžel domů. Tam jsem na telefonu našel nespočet zmeškaných hovorů právě od něj. Když jsem volal zpět, telefon nikdo nezvedal. Sedl jsem do auta a jel za tátou do nemocnice. V hlavě mi zněla jeho slova o bílé srnce a jeho smrti. Když jsem dorazil do nemocnice, u dveří čekal otcův lékař.

,,Je mi to moc líto,“ začal. Odstrčil jsem ho, abych mohl do pokoje. Táta už nedýchal. Pevně jsem ho objal. Pod rukama mu zašustil papír. Vytáhl jsem ho. Na něm byla namalovaná bílá srnka. ,,Měl jsi pravdu,“ vzlykal jsem nahlas, ,,promiň. Moc se omlouvám.“ Nikdy se nedozvím, jak na to celé táta přišel, ale na tom nezáleží. Já mu nevěřil, což byla chyba. Doufám, že už je tam, kde je mu jen a jen dobře.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Stela (29): Zesnulý táta mi chce vzít mamku. Nebýt mé předtuchy, vyšlo by mu to

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.