Martin (43): Práce z domova mě semlela. Přestal jsem být dobrým manželem a tátou

Člověk se nesype naráz – děje se to pomalu a téměř neznatelně. Ještě před pár lety měl můj život jasný řád. Každé ráno jsem v půl sedmé pil kávu z mého oblíbeného hrnku, chystal synovi svačinu a v obleku vyrážel na tramvaj. Pak naše firma z úsporných důvodů zavedla práci z domova a já zůstal v teplácích. Přestal jsem se holit, přestal jsem dbát na jídlo i na sebe.

Evelína (32): Zatímco já můžu pracovat z domova, manžel musel zůstat doma bez práce. Zažívám peklo

Probouzení z letargie

Dny plynuly v jednotvárné šedi. Notebook u postele, studená káva a neustálé předstírání práce. Moje žena Bára se sice občas zeptala, jestli s nimi nepůjdu do kina, ale po mých neustálých výmluvách na „projekty“ se ptát přestala. Můj syn Jakub kolem mě procházel jen s krátkým pozdravem. Když jsem mu jednou nabídl, že s ním půjdu na hřiště, jen suše odvětil, že by mě to stejně nebavilo. Uvědomil jsem si, že pro svou rodinu už nejsem otcem ani manželem, snad jen jakýmsi tichým kusem nábytku.

Zlom nastal jednoho rána, kdy jsem se shýbal pro nabíječku a ucítil, jak se mi na koleni roztrhly tepláky. Ta malá díra pro mě byla symbolem mého úpadku. Šel jsem do koupelny a poprvé po dlouhých měsících se na sebe pořádně podíval do zrcadla. Viděl jsem cizího, unaveného muže se šedivou pletí. „To jsem já? Vážně?“ zeptal jsem se sám sebe tichým, ochraptělým hlasem. Bára zrovna odcházela ven a ani se nerozloučila. Ten pocit prázdnoty a náhlého neklidu mě konečně probral z letargie.

Katarína (40): Na práci z domova jsem si přivykla natolik, že mezi lidmi už nevydržím dlouho

První kroky k novému začátku

Odpoledne jsem se oholil, oblékl si staré džíny a vyrazil ven. Bez telefonu, bez sluchátek, prostě jsem jen běžel. Nohy mi těžkly a dech nestačil, ale každý krok byl jako vyproštění z lepkavé pasti. Potkal jsem souseda, kterého jsem měsíce neviděl. Na jeho udivený dotaz jsem jen s nejistým úsměvem odvětil, že se snažím zase hýbat.

Domů jsem se vrátil vyčerpaný, ale poprvé po dlouhé době jsem něco skutečně cítil. Došlo mi, že pokud nezačnu bojovat, semele mě to ještě víc.

Lucka (28): Přítel začal pracovat z domova. Teď sleduje každý můj krok a pořád mě peskuje

Cesta správným směrem

Začal jsem běhat pravidelně a snažil jsem se být víc přítomný. Cesta zpátky k synovi však byla trnitá. Když jsme spolu vyrazili na fotbalový zápas, Jakub byl odtažitý. Pak mi upřímně přiznal, že je sice fajn, že jsem přišel, ale že už je to jiné a vlastně neví, jak se mnou má mluvit. Ta slova mě bolela víc než jakákoliv výtka. Ty roky, které jsem strávil v útlumu, zanechaly hlubokou ránu a já pochopil, že důvěru své rodiny neobnovím během jednoho víkendu.

Staré tepláky jsem vyhodil a s nimi i kus své staré pasivity. Teď se snažím být tam, kde mám být – v kuchyni u mytí nádobí, na synových trénincích nebo jen vnímavý k tomu, co Bára potřebuje. Nečekám zázraky a vím, že se to možná nikdy nevrátí do starých kolejí. Ale přestal jsem se schovávat za obrazovku monitoru. I když jdu pomalu a občas chybuji, vím, že už se nechci vrátit k tomu muži v teplácích. Musím nejdřív najít sám sebe, abych mohl být znovu součástí jejich životů.

Káťa (31): Manžel nadával, že nezvládám home office, domácnost a syna. Pak si to zkusil sám

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].