Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petrova manželka Alena dostala výpověď a on slíbil, že rodinu podrží. Myslel si, že je to jen krátké období, než si najde novou práci. Jenže týdny se změnily v měsíce a Petr začal mít pocit, že doma má místo partnerky další dítě. Jak dlouho se to dá zvládat, když jeden dře a druhý jen čeká na zázrak?
Asi před rokem mi moje manželka Alena oznámila, že dostala padáka. Byl jsem v šoku stejně jako ona. Pracovala na přepážce v menší pobočce banky na Jižním Městě skoro patnáct let. Měla stabilní místo a na svůj plat byla hrdá.
V ten den přišla domů s uplakanýma očima a v ruce nesla krabici s osobními věcmi. „Vyhodili mě. Prý reorganizace... Nechápu to, vždyť jsem tam byla nejdéle,“ vzlykala a já ji objal.
„Neboj, zvládneme to. Já teď budu makat za dva, ty si odpočineš a najdeš něco lepšího,“ konejšil jsem ji.
Manželka si zvykla na život bez práce
První týdny byly těžké. Alena byla smutná, často jen ležela a dívala se do zdi. Neměla na nic náladu. Snažil jsem se ji rozveselit, bral jsem ji na procházky, kupoval jsem její oblíbené sladkosti a večer jsme spolu koukali na staré české komedie, které měla vždycky ráda.
Dětem jsem vysvětlil, že máma teď potřebuje čas, protože je smutná z práce.
Jenže čas plynul a já začal mít pocit, že se nic nemění. „Zkusila jsi už poslat nějaký životopis?“ ptal jsem se opatrně.
„Ještě ne, dneska jsem neměla sílu,“ odpověděla a zůstala ležet na gauči.
Nechce si hledat práci
Byl jsem spíš unavený než naštvaný. A po měsíci jsem začal být nervózní. Můj plat pokryl jen základní výdaje a na konci měsíce jsme museli sáhnout do úspor. Alena ale stále neměla energii něco podniknout.
„Alčo, co kdybych ti pomohl s životopisem? Můžu ti ho přepsat... Společně něco najdeme,“ navrhl jsem.
„Prosím tě, nech mě být. Všude hledají mladé, nikoho jako já nechtějí,“ odsekla a dál se dívala na seriál.
Začal jsem doma dělat úplně všechno. Ráno jsem připravoval snídani, chystal děti do školy, po práci jsem nakupoval a večer kontroloval úkoly a vařil večeři. Alena většinou seděla u televize nebo brouzdala na mobilu.
Když jsem se jí ptal, jestli by nemohla aspoň vyprat nebo uklidit dětský pokoj a utřít prach, urazila se.
„Já jsem teď v těžké situaci, potřebuju podporu, ne výčitky,“ řekla naštvaně.
Uzavřela se do sebe
Snažil jsem se být trpělivý. V práci jsem bral přesčasy, abychom měli na účty. Doma jsem chodil po špičkách, abych Alenu nerozčílil. Děti se mě občas ptaly, proč je máma pořád doma a proč je tak protivná. „Je unavená, musíme jí dát čas,“ opakoval jsem stále dokola.
Po třech měsících mi došla trpělivost. „Aleno, takhle to dál nejde. Já nemůžu dělat všechno. Zkus aspoň něco hledat, nebo se začni starat o domácnost,“ řekl jsem jí.
Podívala se na mě, jako bych jí vrazil nůž do zad. „Ty vůbec nevíš, co prožívám. Ty máš práci, kolegy, chodíš mezi lidi. Já jsem tady zavřená a nikdo mě nechápe,“ rozplakala se a odešla do ložnice.
Začal jsem si všímat, že se Alena vyhýbá i kamarádkám. Nechtěla s nikým mluvit, nebrala telefony, nechodila ven. Uzavírala se do sebe a mně nezbývalo než doufat, že ji to přejde.
Všechno je na mně
Jednoho večera jsem přišel domů a našel děti u tabletu a Alenu spící na gauči. Bylo sedm hodin, v obýváku byl nepořádek a příprava večeře byla jako vždy na mně.
„To už ani dětem nedáš najíst?“ pronesl jsem podrážděně.
„Jestli ti to vadí, tak si najdi lepší ženu,“ odsekla a odešla do koupelny.
Děti se na mě dívaly, ale nic neřekly. Uvařil jsem jim aspoň párky a snažil jsem se tvářit, že je všechno v pořádku.
Když jsem se pokusil s Alenou mluvit, vyčetla mi, že ji tlačím do kouta. „Nikdy jsi mě nepodporoval, jenom chceš, abych byla dokonalá hospodyně. Já už nemůžu,“ křičela a bouchla dveřmi.
Manželka se musí změnit
Po půl roce jsem už nevěděl, co dál. Naše úspory byly téměř pryč, děti byly smutné a doma vládla napjatá atmosféra. A pak jsem zjistil, že Alena si objednává nové oblečení přes internet.
„Odkud na to bereš peníze?“ zeptal jsem se.
„To je moje věc. Potřebuju si udělat radost, jinak se zblázním,“ odpověděla a dál klikala na e-shop.
V tu chvíli mi došlo, že pokud něco nezměním, neskončí to dobře. „Aleno, mám tě rád, ale takhle už nemůžeme žít. Potřebuju partnerku, ne další dítě. Pokud si nenajdeš práci nebo nezačneš něco dělat, nevím, jak to zvládneme,“ řekl jsem jí naprosto vážně.
Manželce už je lépe
Dlouho mlčela. Pak se rozplakala a poprvé za dlouhou dobu přiznala, že má strach. „Bojím se, že už nejsem k ničemu. Že mě nikde nechtějí. Ale... nechci tě ztratit,“ šeptala.
Dohodli jsme se, že zajde na terapii. Po pár týdnech začala chodit na rekvalifikační kurz a pomalu se jí vracela ztracená chuť do života. Nebylo to lehké, ale postupně se začala starat i o domácnost a děti.
Někdy je potřeba říct nahlas, co člověk cítí, i když to bolí. Vztah je o nás dvou, ne o jednom, kdo všechno táhne a druhý jen čeká, až bude líp.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
