Simona (37): Můj nejhorší učitel se stal mým osudem. Bez něj bych tátu svých dětí nikdy nepotkala

Na vysoké škole, kde jsem studovala farmacii, jsem měla jednoho profesora, kterého jsem opravdu nemusela. A myslím, že slovo „nemusela“ je ještě docela mírné. Spíš jsme si prostě od první chvíle nesedli. Chemie mezi námi absolutně nefungovala, i když to byl můj profesor organické chemie.

Tomáš (44): Začal jsem běhat, abych něco udělal se svým životem. Osud mi do cesty přivedl lásku z mládí

Jeho hodiny jsem přežívala

Byl to ten typ vyučujícího, který vejde do místnosti a okamžitě z ní vysaje veškerou energii. Nikdy se neusmíval, jeho poznámky byly suché a někdy až nepříjemně ironické. A já jsem navíc nebyla zrovna studentka, která by organickou chemii milovala. Spíš naopak. Každá jeho hodina pro mě byla malý boj o přežití.

Pamatuji si, jak jsem po první přednášce vyšla z posluchárny a řekla kamarádce: „Jestli tohle mám poslouchat celý semestr, tak asi změním obor.“ Nakonec jsem ho samozřejmě nezměnila. Člověk si zvykne skoro na všechno. A tak jsem chodila na přednášky, zapisovala si poznámky, snažila se pochopit věci, které mi nikdy nepřišly úplně logické. A hlavně jsem se modlila, abych ten předmět nějak prolezla.

Lucie (38): Změna času mě nejdřív naštvala, pak mi ale do života přinesla lásku

Kupodivu to dopadlo dobře

Profesor měl pověst velmi přísného zkoušejícího. Studenti si mezi sebou vyprávěli historky o tom, jak někoho vyhodil třikrát za sebou, nebo jak dokázal během jedné minuty rozebrat odpověď tak, že student odcházel od zkoušky úplně zdrcený.

Když přišlo zkouškové období, byla jsem nervózní víc než obvykle. Strávila jsem několik nocí nad skripty a učila se vzorce, reakce a definice, které jsem do té doby jen matně chápala. V den zkoušky jsem seděla na chodbě před jeho kabinetem a svírala v ruce index. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.

Nevím, jestli jsem měla štěstí na otázky, nebo jestli jsem zrovna měla svůj den, ale zkoušku jsem zvládla. Když mi do indexu zapsal známku, jen krátce přikývl a řekl: „Dobře.“ Žádná gratulace, žádný úsměv. Prostě jen „dobře“.

Odešla jsem z jeho kabinetu s obrovskou úlevou a s pocitem, že tím pro mě tenhle člověk navždy skončil. Předmět jsem splnila, už ho nikdy neuvidím a vlastně ani nechci.

Natálie (29): Lásku svého života jsem potkala mezi regály s těstovinami. Od té doby špagety miluji ještě víc

Setkala jsem se s osudovou láskou

O několik týdnů později jsem seděla v menze u oběda, když si ke mně přisedl kluk, kterého jsem do té doby nikdy neviděla. Měl rozcuchané vlasy, nesl tác s polévkou a těstovinami a trochu nejistě se usmál.

„Je tu volno?“ zeptal se. Přikývla jsem. Začali jsme si povídat úplně obyčejně – o škole, o předmětech, o tom, jaké je to na kolejích. Jmenoval se Tomáš a byl v druháku.

Během rozhovoru mimochodem zmínil, že si naši školu vybral hlavně kvůli jednomu profesorovi z chemie, kterého znal z nějaké středoškolské soutěže. „Je hrozně chytrý,“ říkal nadšeně. „Díky němu mě vlastně napadlo jít studovat sem.“

Ze zvědavosti jsem se zeptala na jméno. Když ho vyslovil, málem jsem se rozesmála. Byl to přesně ten profesor. Ten samý člověk, kterého jsem celý semestr považovala za nejméně sympatického vyučujícího na škole.

Tomáš o něm mluvil s respektem a obdivem. Já jsem jen kroutila hlavou a vyprávěla mu svoje historky z přednášek a zkoušky. Smáli jsme se tomu oba.

Denisa (47): Povodeň mi zničila zahradu, na kterou jsem se upnula po rozvodu. Ale přinesla mi také do života lásku

Život má zvláštní smysl pro ironii

Z jednoho oběda se staly další. Z krátkých rozhovorů dlouhé procházky. A než jsem se nadála, byl Tomáš člověk, se kterým jsem chtěla trávit většinu svého času. Dnes jsme spolu už řadu let. Máme dvě děti, společný domov a spoustu vzpomínek, které začaly jedním obyčejným obědem v menze.

A někdy mě napadne zvláštní myšlenka. Kdyby ten profesor neexistoval, Tomáš by možná nikdy na naši školu nepřišel. Kdyby ho nepřivedl právě on, pravděpodobně bychom se nikdy nepotkali.

Pořád nemůžu říct, že bych toho profesora měla ráda. Ten pocit nesympatie ve mně tak nějak zůstal. Došla mi jedna důležitá věc: I lidé, které nemusíte mít v lásce – nebo které možná dokonce nemáte rádi vůbec – mohou zásadně změnit váš život.

A někdy ho změní k lepšímu způsobem, který byste si v tu chvíli vůbec nedokázali představit.

Silvie (45): Nechtěné dědictví mi přineslo do života lásku. A žádost o ruku v záhonu jahod

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].