Lukáš (23): Přítelkyně otěhotněla hned po prvním styku. Teď máme dvě děti, ale nejsme opravdu rodina

Nikdo se mnou o sexu nikdy nemluvil. Doma to bylo tabu, ve škole se o tom mluvilo spíš s posměchem a kamarádi si vymýšleli historky, kterým jsem nerozuměl. Když jsem začal chodit se svojí první přítelkyní, bral jsem to vážně. Měl jsem pocit, že bych měl všechno vědět, ale nevěděl jsem nic.

Karel (46): Naše manželství už za moc nestojí, ale chceme udržet rodinu. Tak si žijeme každý po svém

Nebyla to střevní chřipka

Když se to stalo poprvé, bylo to trochu trapné a trochu hezké. Bylo nám sedmnáct a byli jsme nervózní oba, neříkali jsme si, co děláme. Myslel jsem, že to tak prostě má být, že všechno vyjde samo. O ochraně jsme se nebavili. Ani mě nenapadlo, že bychom měli. Nějak jsem si myslel, že to není potřeba, že se to přece nestává hned.

O pár týdnů později jí bylo špatně. Mysleli jsme, že je to chřipka nebo že něco špatného snědla. Jenže to nepřecházelo. Pořád zvracela, byla unavená a chovala se divně, byla podrážděná. Začalo mi to být divné, ale nepřipouštěl jsem si to. Až jednoho dne přišla s tím, že si udělala test.

Byl pozitivní. Seděli jsme na posteli a koukali na ten proužek, který nám změnil život. Oba jsme byli v šoku. Mluvilo se o tom, co s tím, ale nakonec jsme nic neudělali. Prostě jsme to přijali, i když jsme vůbec nevěděli, co nás čeká.

Andrea (22): Pokusila jsem se kamarádce pomoct se vztahem, ale celé se to otočilo proti mně

Jsme jako spolubydlící

Když se narodila dcera, byl jsem hrdý a vyděšený zároveň. Neuměl jsem ji ani pořádně pochovat. Měl jsem pocit, že jsem se stal dospělým během jedné noci, ale v hlavě jsem byl pořád kluk, který neví, co dělá. Po čase jsme měli druhé dítě, i když ani jeden z nás to úplně neplánoval.

Teď spolu žijeme, máme byt, práci, účty, rutinu. Fungujeme. Občas mám pocit, že jsme spíš spolubydlící než partneři, ale nějak to drží pohromadě. Někdy se dívám na ni a přemýšlím, jaký by byl náš život, kdyby ten první test ukázal něco jiného.

Nikdy jsme o tom pořádně nemluvili. O tom začátku, o tom, že jsme do toho šli bez přemýšlení. Možná proto, že se to už nedá změnit. Děti jsou fajn, ona je dobrá máma a já se snažím být aspoň trochu dobrý táta. Ale někdy, když usnou a v bytě je ticho, přemýšlím, jestli jsme spolu proto, že se máme rádi, nebo jen proto, že kdysi dávno ani jeden z nás nevěděl, co dělá.

Petr (48): Dcera se mnou nevyrůstala. Teď má vlastní děti, ale v jejich životě mě nechce

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].