Teodor (48): Děti se zapletly s podivnou partou. Pod pohrůžkou jsem se od nich dozvěděl informace, které mi vyrazily dech

Teodor s manželkou si všimli, že jejich děti se tahají s lidmi, se kterými by je raději nevídali. Prosby a dohadování ale způsobovaly jen hádky a nevedlo nikam. Až po nátlaku zjistili, jak špatná situace vlastně je...

Vždycky jsme si s manželkou mysleli, že naše děti máme celkem pod kontrolou. Nebyly nikdy problémové, občas nějaká menší lež, školní průšvih, ale nic zásadního. Jenže poslední měsíce se to zlomilo. Začali se stýkat s partou lidí, kteří se nám od začátku nezdáli.

Cyril (40): Načapal jsem syny, jak se dívají na nenávistná videa. Rozhodl jsem se z nich ty myšlenky dostat

Neustále se s námi hádaly

Snažili jsme se jim to vysvětlit, několikrát došlo na hádky, kdy padala tvrdá slova. Ani jedno z našich dětí ale neposlechlo. Byly čím dál častěji pryč, vracely se pozdě a doma jsme je skoro neviděli. To už pro nás bylo moc. Sedli jsme si s manželkou a řekli jsme si, že musíme zasáhnout. A tak jsme jim dali ultimátum.

Řekl jsem jim, že pokud se s tou partou nepřestanou stýkat, na Facebooku zveřejním všechny jejich fotky a zprávy, které máme na rodinném úložišti. A že nebudu mazat ani ty nejhorší. Manželka jen tiše přikývla, i když jsem cítil, že s tím úplně nesouhlasí. Bylo to tvrdé, ale měl jsem pocit, že je to jediný způsob, jak je zastavit.

Čekal jsem, že se naštvou, budou se hádat, možná zabouchnou dveře. Jenže místo toho nastalo ticho. Viděl jsem v jejich očích něco, co jsem tam nikdy dřív neviděl – strach. Ne hněv, ale čistý strach.

​Zora (42): Jsem v šoku z chování mého syna. Napadl spolužačku a já vůbec nevím, co si počít

Začal jsem mít strach

Teprve v tu chvíli mi došlo, že ten strach nebyl kvůli mně. Ony se té party bály. Celou dobu jsme si mysleli, že proti nám stojí naše děti, ale ve skutečnosti je někdo držel v šachu. Až když jsem jim hrozil zveřejněním jejich fotek, došlo jim, že bych se mohl dostat i k jejich komunikaci s těmi lidmi. A že by to mělo následky, které si já ani moje žena neumíme představit.

Když jsme si s dětmi sedli, najednou z nich začaly pod pohrůžkou padat informace, které nám vyrazily dech. Ta partička, se kterou se zapletli, nebyla jen plná nějakých obyčejných výrostků chodících za školu, ale opravdových kriminálníků, kteří drželi naše děti v šachu. „Ale tati, nesmíte volat policii nebo tak. To by mohl být průšvih.“

Najednou jsme zjistili, že ultimátum, které mělo děti od té party odtrhnout, nás všechny vtáhlo do něčeho mnohem horšího. Děti slíbily, že se od nich odstřihnou, ale že to nepůjde jen tak, musí to udělat nenápadně a pomalu. Od té doby přemýšlím, jestli jsem nám všem vlastně neohrozil život. A jestli bychom se neměli přestěhovat na druhou stranu republiky.

Další příběhy ze života →

Eduard (45): Syn přišel ze školy bez bot. Myslel jsem si, že je to nějaký omyl, ale pravda mě šokovala