Helena (27): Přežít může být horší než smrt. Fatální autonehoda obrátila můj svět vzhůru nohama

Nikdy jsem si nemyslela, že přežít může být horší než zemřít. Ale od té nehody už není nic jako dřív. Jela jsem do práce s kolegyní, seděla jsem vedle ní. Hrálo rádio, povídaly jsme si. A pak už si nic nepamatuju. Jen ticho. A blikající světla.

Mohlo by Vás zajímat:

Jonáš (26): Babička mi tvrdila, že mě máma opustila, když jsem byl malý. Pravda je ale možná úplně jiná

Každé zavrčení motoru mě děsí

Hasiči mě vystřihávali z auta. V nemocnici mi řekli, že jsem měla štěstí, že to vypadalo hůř. Ale dlouhé dny mi nikdo neřekl, že moje kolegyně to nepřežila. Od té chvíle to se mnou šlo z kopce. Nejprve jsem přestala jezdit autem. Pak i MHD. Cokoli, co se hýbalo, mi přišlo nebezpečné.

Po návratu z nemocnice jsem nějaký čas nechodila do práce, ale slibovala jsem si, že se po pár týdnech vrátím. Nemohla jsem. Každý zvuk motoru mi rozbušil srdce. Měla jsem pocit, že to přijde zas. Že tentokrát už to nerozchodím. Přecházím jen na zelenou, a to i na těch nejmenších ulicích.

Jednou mě kamarád přesvědčil, ať s ním zkusím jet autem. Jen pár kilometrů. Celou dobu jsem se držela madla, mělce dýchala, potila se. Po pár minutách jsem musela vystoupit. Zvracela jsem u krajnice. Už to nikdy nechci zažít.

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

Kvůli strachu nejsem schopná normálně žít

Nechodím na oslavy, nejezdím na výlety. Vyhýbám se místům, kde se toho může stát moc najednou. Když se v televizi objeví zprávy o nehodách, vypínám zvuk a zavírám oči. Jsem na nemocenské, ale už mi končí a já se děsím toho, co bude. „Musíte začít fungovat. Nemůžete takhle vypadnout z běžného života,“ říká moje doktorka, ale já to nezvládám.

Někdy si říkám, že je zvláštní, kolik lidí přežije nehodu a jde dál. Mluví o tom, jak jim to změnilo život, jak si teď váží každého dne. Já si každý den představuju, že je poslední. Každý zvuk, každý krok, každé bliknutí oranžového světla může být začátek konce. Nejsem vděčná, že jsem přežila. Spíš se pořád ptám, proč zrovna já. A kdy si mě to vezme také.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Erik (31): Kdysi jsem se vyspal s kamarádovou přítelkyní. Neměl se to nikdy dozvědět, ale já se prokecl v nejnevhodnější chvíli