Darina (39): Musela jsem skončit v nemocnici, abych si uvědomila, jak hrozně jsem žila

Pracovní stres byl už roky normální, stejně jako vstávání v pět, odvoz dětí do školy, porady, e-maily, řešení krizí, vaření, úkoly, manžel a firma. Neměla jsem pauzu snad nikdy. A když jo, stejně jsem v ní řešila něco dalšího. V hlavě jsem měla permanentně seznam úkolů. Nikdy nekončící, pořád narůstající. Už dávno jsem nevěděla, jaký je to pocit být opravdu v klidu.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (29): Několik týdnů jsem jela nadoraz, až jsem málem ohrozila zdraví své dcery

Začalo mi být zničehonic zle

Ten den jsem nestihla snídani. Káva do termosky, sušenka v kabelce. V autě jsem měla dva hovory. Do kanceláře jsem dorazila se zpožděním, ale s úsměvem. Schůzka s klientem byla důležitá. Prezentaci jsem měla připravenou, data aktualizovaná, kolegové připravení.

Seděla jsem u stolu, mluvila, ukazovala čísla na obrazovce. A najednou jako by se mi všechno rozostřilo. Snažila jsem se soustředit, ale hlasy začaly znít vzdáleně. V hrudi jsem cítila tlak, v hlavě šum. A pak nic.

Probrala jsem se na chvíli, opřená o stůl. Nikdo nic neříkal. Jeden kolega se pousmál, druhý pokračoval v prezentaci. Mysleli si, že jsem jen vyčerpaná. Že jsem prostě na chvíli zavřela oči. Byla jsem bledá, to ano, ale bledá jsem byla poslední měsíc pořád. Nikdo nepanikařil. Já taky ne. Snažila jsem se zvednout hlavu, nadechnout se, ale nebylo to snadné.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (39): Syna obvinili z krádeže telefonu. Ten se nakonec našel, ale na nás už se všichni dívají jako na zloděje

Šla jsem se projít

Po schůzce mě jedna kolegyně zatáhla stranou. „Dej si kafe, nebo se jdi projít. Vypadáš vážně příšerně. Nemáš barvu. Jsi v pohodě?“ A měla pravdu. O půl hodiny ve výtahu se to stalo. Ztratila jsem vědomí. Naštěstí tam byla recepční, která mě našla a zavolala sanitku.

V nemocnici mi řekli, že jsem dehydrovaná, vyčerpaná, že mám rozhozený tlak. Doktor mi řekl, že takhle se běžně projevuje syndrom vyhoření, ale s tím že mi nepomůže. Že jsem dlouhodobě spala málo, jedla málo a dýchala málo. A že se moje tělo prostě rozhodlo, že už toho má dost.

Ležela jsem tam tři dny. Bez telefonu, bez mailu, bez práce. A poprvé za strašně dlouhou dobu jsem si položila otázku, jestli tohle všechno, co jsem se snažila zvládnout, má ještě vůbec smysl. Jestli to, že jsem „stíhala“, stálo za to, že jsem přestala vnímat sebe. A jestli se náhodou celý ten systém, který jsem si sama postavila, právě nezhroutil. Přímo přede mnou.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (25): Dostala jsem luxusní nabídku být hosteskou. Po první akci jsem skončila v nemocnici

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].