Kristýna (29): Několik týdnů jsem jela nadoraz, až jsem málem ohrozila zdraví své dcery

V té době jsem jela už několik týdnů čistě na kafe, nervy a autopilota. Dvě malé děti, práce na částečný úvazek, domácnost, vaření, neustálé kolotoče – ráno školka, pak porady, nákup, odpoledne kroužky, večer pohádky, praní, e-maily. Spala jsem tak čtyři hodiny denně. Maximálně. A i ty byly přerušované.

Mohlo by Vás zajímat:

Darina (34): Vracela jsem se do práce po mateřské nadšená. Hned první týden ale začali plánovat můj odchod

Byla jsem lapená v kolotoči

Ráno začalo bojem s časem. Budík v šest, ale stejně mě probudilo mladší dítě dřív. Starší dcera se nechtěla oblékat, neměla správné tričko, nechtěla snídani. Já stihla vypít jen studenou kávu. Házela jsem věci do batohů, dítě do sedačky, klíče do kabelky. Vyrazila jsem pozdě, jako skoro vždycky.

Silnice byla ucpaná. Na semaforech červená. Opírala jsem se o volant, dívala se do prázdna. Vedle mě hrálo rádio, vzadu seděla dcera a zpívala si. Všechno bylo jakoby zpomalené. Cítila jsem, jak mi těžkne hlava. Měla jsem ji opřenou o ruku. Chvilku jsem jen klimbla. Aspoň jsem si to myslela.

Pak jsem ucítila ránu. Ne silnou, spíš tupou. Auto sebou cuklo dopředu. Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila, co se stalo. Narazila jsem do auta přede mnou. Pomalu, ale přesto. Dceři se nic nestalo, byla připoutaná, jen se lekla. Já byla v šoku.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (36): Jednoho dne jsem zjistila, že už nemůžu a do práce nedorazila. Jsem vyhořelá a nevím, jak dál

Vyděsila jsem dceru i sebe

Vystoupila jsem, rozklepaná, a omlouvala se řidičce přede mnou. Byla v pohodě, šlo jen o nárazník, nevolala policii. Ale ptala se, jestli jsem v pořádku. A v tu chvíli jsem nevěděla, co říct, protože jsem v pořádku nebyla ani trochu, ale jen jsem jí ukázala palec nahoru. Vyměnily jsme si čísla a informace v případě potřeby opravy.

Vrátila jsem se do auta, posadila se za volant. Dcera se ptala, co se stalo. „Nic, drahoušku, mamka jen na chvilku nedávala pozor, víš? Všechno bude v pořádku.“ Dceru jsem odvezla do školky, ale do práce jsem nejela. Zůstala jsem stát na parkovišti před školkou a došlo mi, že jsem mohla někoho zabít. Sebe. Dceru. Kohokoliv.

Tohle nebyl běžný denní stres. Tohle byl stav, kdy moje tělo už dál odmítalo fungovat. Přestala jsem spát a začala ohrožovat lidi kolem sebe. A kdyby to auto přede mnou bylo o metr blíž, nebo kdyby tam byl přechod, možná bych mohla někoho i zabít.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (48): S manželem jsme měli těsně před rozvodem. Lásku nám zachránila těžká autonehoda

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].