Alice (25): Dostala jsem práci snů, která se změnila v noční můru. Možná bylo dobře, že mě vyhodili

Když mi přišel e-mail s nabídkou pohovoru, seděla jsem v pyžamu u kuchyňského stolu a jedla studený toast. Nečekala jsem to. Vlastně jsem už pomalu vzdávala naději, že se mi někdy povede dostat se do téhle ligy. Velká agentura, známí klienti, krásný web plný cool lidí. Když mi pak o týden později zavolali, že mě berou, rozbrečela jsem se. Byl to můj dream job. Konečně.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (39): Pracovala jsem do poslední chvíle před porodem, ale reakce mých kolegů mě vykolejila

Začala jsem dělat chyby

Začátky byly náročné, ale adrenalin mě držel. Všichni kolem jeli na sto dvacet procent, mluvili a přemýšleli rychle, měli poznámky, co dávaly smysl, a zároveň dělali deset věcí najednou. Připadala jsem si jako v seriálu. První týdny jsem do noci studovala briefy, googlila termíny, které mi nic neříkaly, snažila se zapadnout. Ráno jsem se budila nervózní, ale natěšená. Měla jsem pocit, že jsem konečně někdo.

Jenže to trvalo jen chvíli. Zhruba od druhého měsíce se to začalo lámat. Jedna kampaň se mi vymkla z rukou. Zapomněla jsem ověřit informace, klient to zjistil a byl průšvih. Pak jsem odevzdala prezentaci o den později, protože jsem si špatně zapsala termín. Další chyba. Všichni byli pořád milí, ale něco se změnilo.

Doma jsem brečela skoro každý večer. Byla jsem v neuvěřitelném stresu a cítila se jako podvodnice. Všichni tam byli tak rychlí, chytří, pohotoví. Já jen stála, sledovala a nestíhala zpracovávat. Začalo se mi hůř spát, neměla jsem chuť k jídlu a přemýšlela jsem, jestli mi za to ta práce stojí.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (32): Šéf mě nahradil bezdětným kolegou. Prý si mám ujasnit, co chci

Nakonec se mi ulevilo

Když jsem udělala chybu potřetí – úplně mi utekl deadline a já na kampani pomalu ani nezačala pracovat – už mi to bylo jedno. Ztratila jsem přehled, ztratila jsem motivaci. Počítala jsem dny do konce zkušební doby, tajně doufala, že mě třeba nechají, jen mě přeřadí někam jinam. Na něco jednoduššího.

Nestalo se. Týden před koncem zkušební doby mě pozvali do zasedačky. „Po zralé úvaze jsme se s týmem rozhodli, že spolupráci ukončíme. Nezdá se, že byste práci zvládala.“ Nepodali mi ruku. Nedali šanci cokoli říct. O deset minut později jsem stála na ulici s taškou, kde jsem měla dvě tužky, zápisník a láhev vody. Cítila jsem se jak ve filmu, jenže trapném a bez šťastného konce.

Doma jsem si lehla na gauč a tři hodiny civěla do stropu. Pořád jsem tomu nevěřila. Vždycky jsem si myslela, že jsem schopná, šikovná, že to mám v hlavě srovnané. Ale ukázalo se, že ne vždycky to stačí. Hodně to zatřáslo mým sebevědomím, ale musím přiznat, že se mi ulevilo. Občas prostě nestačíš. A nikdo se tě nebude ptát proč.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Mateo (25): Šéfová byla trochu suchar, tak jsem chtěl naši poradu trochu uvolnit. Skončilo to mým vyhazovem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].