Facebook
Instagram
Výchovné problémy se mohou projevovat různým způsobem, ale pokud vám volají ze školy, že vaše dítě ukradlo spolužákovi drahý telefon, je to úplně jiný stres. A přesně to se stalo Ireně.
Bylo mi jasné, že školní léta nám neprojdou bez jakýchkoli problémů, ale když jsem jednoho dne dostala telefonát od synovy třídní učitelky, málem jsem dostala infarkt. Řekla mi, že Viktora jeho spolužák obvinil z krádeže telefonu. Nejprve jsem si myslela, že si dělá srandu a začala jsem se smát, ale ticho v telefonu zůstalo výmluvné a mně došlo, že situace je vážná.
Drby se šířily rychle
Když jsem pro něj ten den přišla do školy, vypadal vystrašeně, a já nevěděla, jestli kvůli tomu incidentu, nebo kvůli strachu ze mě. Neptala jsem se ho, věřila jsem, že to brzy vyjasníme. Učitelka mi však jen podala ruku a vážně se na mě dívala. „Viktor sice tvrdí, že telefon nevzal, ale spolužák ho s ním viděl a potvrdili to i další. Je potřeba to vyšetřit. Jde o telefon za několik tisíc. To už je trestný čin.“
Snažila jsem se ji přesvědčit, že to tak přece nemůže být, že můj syn není zloděj, ale ona mi na to jen odpověděla, že to si myslí každý rodič, než jeho dítě neskončí v kriminále. Vzala jsem Viktora a šli jsme domů, ale už před školou mi bylo jasné, že se zpráva roznesla po celé vesnici. Všichni se na nás dívali a šeptali si.
Nakonec se to celé vysvětlilo
Když jsme přišli domů, posadila jsem si Viktora ke stolu a vyzvídala. Co se stalo? Proč měl vůbec v ruce spolužákův telefon? To mu nestačí ten jeho? Ale vůbec se mnou nechtěl mluvit, byl zabejčený a jen mi odsekával. Nakonec jsem se naštvala a poslala ho spát, ale sama jsem tu noc nezamhouřila oči.
Druhý den mi volala Viktorova učitelka znovu se zprávou, že se nakonec telefon našel a že se omlouvá, ale nemohla jinak. Ulevilo se mi, ale hned mě napadlo, jestli se i tahle zpráva stejně rychle rozšíří. Odpoledne mi konečně Viktor vysvětlil, že to, s čím ho spolužáci viděli, byl jeho telefon, že mají stejný.
Ale ani vysvětlení nepomohlo. Vše se začalo hroutit. Ve škole ho přestali zvát na narozeninové oslavy, někteří se mu posmívali. Chodil domů smutný. Po vesnici se šířily různé drby, povídalo se o nás, že jsme rodina zlodějů, že to Viktor určitě udělal a my jsme je nějak uplatili, aby se to celé ututlalo.
Museli jsme se jako rodina odstěhovat
Po několika týdnech jsem šla nakoupit a už jsem si přišla, že mám na čele terč nebo nějaký nápis. Babky v obchodě si na mě okatě ukazovaly a já už toho měla dost. „Nemůžete si konečně hledět svého? Nikomu jsme nic neukradli, nikoho jsme nepodplatili ani nejsem rodina zlodějů. To byste už po těch letech tady mohly vědět, ne?“
Celý obchod se na mě díval jako na blázna. Co to do mě vjelo? Když jsem došla k pokladně, chtěla jsem se propadnout hanbou na druhou stranu světa. Pokladní se na mě usmála a vysvětlovala mi, že to nejspíš nebylo o tom telefonu, ale že jsem za sebou nechávala šlápoty bahna, které jsem nanesla z venku.
Cítila jsem se jako pitomec. Ale holt, když si o vás někdo několik týdnů vypráví za vašimi zády, začnete být paranoidní a vidíte pomluvu za každým rohem. A to se mi stalo. Nakonec jsme se jako rodina dokonce odstěhovali. V tomhle jsem dál žít nechtěla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
