Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jonáš vyrůstal s babičkou, která mu tvrdila, že jeho matka ho opustila a že se bez ní má dobře. Ale pak se mu jednoho dne jeho matka ozvala a všechno se změnilo.
Celý život jsem říkal, že jsem vyrostl bez mámy. Že nás opustila. Když mi bylo šest, najednou zmizela. Nikdo mi neřekl, proč. Jen, že teď budu bydlet u babičky. Dlouho jsem si myslel, že jsem něco udělal špatně. Pak jsem se naučil to neřešit. Babička byla skvělá, přísná, ale měla mě ráda.
O mámě jsem věděl jen málo
O mámě nemluvila. Jen jednou se mi pokusila něco vysvětlit: „Tvoje máma měla spoustu problémů. Nakonec je dobře, že tady není.“ Nikdy jsem po ní nepátral. Možná ze vzteku, možná ze strachu. A možná i proto, že jsem nechtěl slyšet, že jsem za nic nestál. Že odešla, protože o mě nestála.
A pak, letos v únoru, mi přišel e-mail. Obyčejná zpráva od ženy, která psala, že je moje matka. Tvrdila, že mě nikdy nechtěla opustit. Že jí mě prý odebrali. Že jsem zmizel z jejího života a ona neměla šanci to změnit. Psal jsem si s ní několik měsíců, než jsem se odhodlal ji vidět.
Byla to ona. Poznal jsem ji podle očí. Seděli jsme v kavárně a já se snažil pochopit, co říká. Tvrdila, že byla v léčebně. Že se tehdy zhroutila. A že když se konečně dostala z nejhoršího, babička ji k nám už nepustila. Prý dostala trvalé opatrovnictví a mámu odstřihla. Bez vysvětlení. Tvrdila, že se mě snažila kontaktovat, ale že se jí to nikdy nepovedlo.
Nevím, komu věřit
Nechal jsem si to pár dní projít hlavou. Pak jsem začal hledat na úřadech, v archivech, kamkoli jsem se dostal. Něco sedělo. Opravdu byla nějakou dobu hospitalizovaná. Našel jsem i rozhodnutí o svěření do péče babičky. Ale nic, co by přímo dokazovalo, že máma neměla možnost se vrátit.
Když jsem se s ní viděl podruhé, donesla krabici starých dopisů. Všechny adresované mně. Všechny neotevřené, vrácené adresátovi. A pak mi ukázala jeden, na němž bylo babiččino písmo. Byl to jen korespondenční lístek, který jí oznamoval, ať nás nechá na pokoji.
Seděl jsem nad tím a nevěděl, co si myslet. Babička už nežije. Nikdy se nezmínila, že by máma o kontakt stála. A já celý život žil s představou, že jsem byl opuštěný. Nevím, jestli jí věřit úplně, ale nedá mi to spát. Máma říká, že by mi ráda všechno vynahradila. Ale to se asi úplně nedá. Dvacet let nejde jen tak přeskočit. A já se musím vyrovnat nejen s návratem matky, ale i tím, že mi babička asi celou dobu lhala.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
