Lukáš (32): Řekl jsem matce, že ji nechci jako babičku pro svoje děti. Opravdu nerad bych opakoval její chyby

Když mi manželka řekla, že je těhotná, měl jsem zvláštní pocit v břiše. Radost, strach, očekávání. A taky něco jako napětí. Ne vůči ní. Ani vůči dítěti. Ale vůči mámě. Celý život jsem měl s mámou zvláštní vztah. Navenek jsme působili jako normální rodina. Nikdy nás netýrala, nepila, neodešla. Ale zároveň jsem měl pořád pocit, že musím být někdo jiný, abych jí vyhověl.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (28): Místo radosti z miminka řeším švagrovou. Myslí si, že je supermatka, já ale o její rady nestojím

Svoje dětství si řeším dodnes

U nás doma se nesmělo moc mluvit o emocích. Když jsem brečel, slyšel jsem, že přeháním. Když jsem měl radost, byl jsem moc hlučný. Když jsem něco nezvládl, neřekla, že to nevadí, jen že jsem si měl víc snažit.

V pubertě jsem to bral jako normu. V dospělosti jsem začal chápat, že něco není v pořádku. A pak jsem se jednou vrátil z návštěvy od mámy a byl jsem úplně vyčerpaný. Manželka se mě zeptala, proč se tvářím, jako bych tam byl trestaný. V tu chvíli mi to došlo.

Začal jsem si postupně uvědomovat, jak moc mě to ovlivnilo. Jak často se v životě cítím, že nejsem dost dobrý. Jak neumím říct, co potřebuju. Jak se snažím všem vyhovět, aby mě někdo měl rád. Najednou mi začala docházet, že všechny tyhle pocity vyvěrají z matčiny výchovy, ve které jsem neměl prostor na to se najít.

Mohlo by Vás zajímat:

Olívie (31): Jako matka jsem selhala, nezvládla jsem se postarat o svoje děti. U táty je jim lépe

Je uražená, ale já si stojím za svým

Když jsme čekali dítě, řekl jsem si, že tohle musí skončit. Že chci, aby moje dítě vyrůstalo jinak. Aby se cítilo milované bezpodmínečně a aby cítilo, že někam patří. A že to znamená i to, že máma nebude hlavní součástí jeho života.

Nedokázal jsem jí to říct do očí. Napsal jsem jí dopis. Snažil jsem se být slušný. Napsal jsem, že nechci, aby byla pravidelnou součástí výchovy. Že ji nechci od dítěte úplně odstřihnout, ale že nechci, aby přebírala roli, kterou sama nezvládla.

Několik dní neodpověděla. Pak mi přišel mail. Neomluvila se, jen napsala, že to nečekala. Že je to poprvé, co ode mě slyší, že by byla špatnou matkou. „Na vnoučata jsem se těšila a nemyslím si, že je to fér.“

Od té doby se vídáme jen zřídka. Nechce přijít, když ji pozveme. Chodí jen v případě, že se pozve sama a my souhlasíme. Dává mi neustále najevo, že jsem překročil nějakou hranici a neměl jsem na to právo. Možná ji to bolí. Ale já vím, že jsem udělal správnou věc. Nechci, aby moje dítě jednou řešilo to, co řeším já. Nechci, aby se doma bálo být samo sebou.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (28): Moje matka vždy říkala, že život je bolest a utrpení. Trvalo mi dlouho, než jsem se od ní odstřihla