Adéla (28): Moje matka vždy říkala, že život je bolest a utrpení. Trvalo mi dlouho, než jsem se od ní odstřihla

Od dětství mě učili, že život je povinnost a radost je něco hloupého. Smích byl v našem domě považován za znak nedospělosti a dětská bezstarostnost za něco, co je třeba co nejdříve potlačit. Nepamatuji si, že by si mě matka někdy posadila na klín, objala nebo mi vyprávěla pohádku na dobrou noc. V jejích očích byli lidé, kteří si dovolili radovat se, naivní a slabí.

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (37): Máma strávila část mého dětství ve vězení. Dodnes jí nedokážu věřit natolik, abych ji nechala samotnou u sebe doma

Máma byla přísná

Dívala jsem se na ostatní děti, jak si hrají venku, a přemýšlela, proč si nemůžu hrát taky. Kdykoli jsem udělala něco spontánního, okamžitě jsem slyšela její přísný hlas: „Chovej se, jak se sluší... Na hlouposti není čas...“ Moje dětství se řídilo pravidly, která mi připadala nemilosrdná a nepochopitelná. Musela jsem být tichá, spořádaná a bezproblémová. U nás doma nebylo místo pro rozmary, sny ani chyby.

Čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že něco ve mně umírá. Přestala jsem se usmívat, protože každý úsměv se setkával s chladným pohledem. Naučila jsem se, že mateřská láska je přísná a studená a že od ní nemohu očekávat nic víc.

V dospělosti jsem se snažila náš vztah napravit. Věřila jsem, že teď, když jsme obě dospělé, bude mě vnímat jinak. Navštěvovala jsem ji, volala jí, snažila se jí vyprávět o svém životě. Ale pokaždé to skončilo stejně. „Nerozumím ti...“ říkala zklamaně. „Život není pohádka. Proč žiješ s hlavou v oblacích? Hned s tím přestaň.“

Mohlo by Vás zajímat:

Amálie (18): Myslela jsem si, že můj otec je po smrti. Nedávno jsem ale zjistila, že máma mi celý život lhala

Chyběla mi radost ze života

Doma se o citech nemluvilo. Nikdo se mě neptal, co si přeji nebo o čem sním. Jediné, na čem záleželo, bylo, jestli plním své povinnosti. Musela jsem být poslušná, hodná a nápomocná. Od útlého věku jsem věděla, že se musím přizpůsobit. Po škole jsem uklízela byt, myla nádobí, pomáhala s vařením. Když ostatní děti běhaly venku, já věšela prádlo nebo utírala prach. Ve škole jsem byla tichá, vyhýbala jsem se konfliktům a nevyčnívala. Učitelé mě chválili za dobré chování. Ale nikdo si nevšiml, že vlastně nemám radost ze života.

Nejtěžší byly svátky a narozeniny. V jiných rodinách měly děti oslavy se spoustou zábavy a svými nejbližšími. U nás panovalo ticho. Dárky, pokud nějaké byly, byly praktické – nové zimní boty nebo bunda, kterou bylo stejně nutné koupit. Nic, co by mi přineslo opravdovou radost.

Když mi bylo devět let, odvážila jsem se požádat o něco, co jsem si opravdu přála. „Mami, mohla bych dostat knihu?“ nadhodila jsem.

Matka se na mě podívala, jako by nerozuměla, co po ní chci. „Knihu?“ zopakovala. „Takové hlouposti nepotřebuješ. Raději se soustřeď na učení.“

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (29): Máma mi zatajila, že si vzala půjčku na moje jméno. V bance mě čekalo ošklivé překvapení

Doufala jsem, že se změní

Dlouho jsem věřila, že až budu starší, matka se ke mně bude chovat jinak. Že si jednou spolu sedneme ke stolu a budeme si povídat nejen jako matka s dcerou, ale třeba i jako kamarádky. Stále jsem čekala na jediné vřelé slovo, na gesto, které by mi ukázalo, že jí na mně záleží.

Když jsem se v dospělosti odstěhovala, myslela jsem si, že se všechno změní. Že teď, když už nejsem dítě, ale dospělá žena, bude náš vztah jiný. Často jsem ji navštěvovala. Snažila jsem se s ní mluvit, sdílet s ní svůj život. Ale vždy to bylo stejné.

Jednou jsem jí zavolala, protože jsem měla skvělý den. Našla jsem si úžasnou práci a poprvé v životě jsem cítila, že všechno začíná dávat smysl. Chtěla jsem se s ní podělit o svou radost. „Mami, mám báječnou novinu!“ řekla jsem nadšeně. „Budu vydělávat víc a konečně si budu moct dovolit věci, o kterých jsem snila.“

V telefonu bylo chvíli ticho. „No a?“ ozval se pak její chladný hlas. „Není důvod k radosti. Dnes je to dobré, ale zítra to může být horší. Radši si na to nezvykej.“

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (20): Jsem mladá, svobodná a panna. Máma mě hlídá jako oko v hlavě

Zlomila jsem nad ní hůl

Zmlkla jsem. Cítila jsem, jak se ve mně všechno hroutí, jak vyhasíná poslední jiskřička naděje. Už jsem jí nikdy nezavolala. Toho dne se ve mně něco zlomilo. Už jsem nebyla dítě, které musí bojovat o matčinu lásku. Byla jsem dospělá a dospělí dělají zralá rozhodnutí. To moje bylo jednoduché – přestanu se snažit.

Zpočátku to bylo zvláštní. Celé roky jsem v sobě nosila tíhu jejích tvrdých slov. Vždy jsem chtěla získat její lásku a uznání. Teď, když jsem se přestala snažit, cítila jsem prázdnotu, jako by něco, co bylo mou součástí, najednou zmizelo. Ale s každým dalším dnem se mi ulevovalo. Začala jsem dělat věci, které mi přinášely radost, aniž bych se bála, že mě za to někdo potrestá. Poprvé v životě jsem si dovolila být bezstarostná. Začala jsem se víc setkávat s lidmi, sportovat a přihlásila jsem se na kurz malování.

A přesto občas sáhnu po telefonu. V hlavě si přehrávám scénáře rozhovorů, ve kterých mi poprvé řekne něco jiného. Možná by se tentokrát zeptala, jak se mám, nebo by mi řekla, že mě chápe... Ale vím, že to se nikdy nestane...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (32): Máma mi hrozně ublížila. Když mi byly dva roky, opustila rodinu, aby si splnila své sny

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].