Izabela (35): Máma, sestra i kolegové mě jen využívají. Když jsem skončila v nemocnici, nikoho nezajímalo, co je se mnou

Každý můj den vypadá skoro stejně – vstávám v půl šesté, abych mamince udělala snídani, dohlédla, jestli si vzala léky, potom běžím nakoupit. V osm odcházím do práce, po cestě odvezu děti mé sestry do školky, protože ona to nestíhá.

Adriana (33): Nemám rodinu. Všichni v práci si kvůli tomu myslí, že mě mohou využívat

Dřela jsem za všechny

V práci jsem nenahraditelná. To znamená, že jsem vždy k dispozici, že se na mě dá spolehnout, zvlášť když se Aneta zase „náhle“ rozstoná. Už ani nezkouším říct „ne“, vždyť stejně nemám nic lepšího na práci, že? Po práci zase jedu do školky, pak domů, kde mě čeká praní, úklid, léky pro maminku, večeře, kontrola léků a účtů.

Máma ani sestra se mě neptají, jak se cítím, jestli mě něco bolí, jestli něco nepotřebuji. Možná je to moje chyba. Nezvykli si naslouchat mi. Nemám nic svého, nikdy jsem nic neměla. Dokonce i moje myšlenky jsou o druhých – o mamince, o sestře, o práci. Jako by v mém nitru nic nebylo. A čím dál častěji si myslím, že moje přítomnost nic neznamená. Že bych mohla zmizet a nikdo by si toho nevšiml.

Jednou jsem omdlela na zastávce autobusu. Prý jsem se prostě sesunula na lavičku a pak na zem. Nějaká starší paní zavolala sanitku. Vlastně si nic nepamatuju od chvíle, kdy jsem vyšla z kanceláře. Měla jsem se vrátit domů, udělat oběd pro maminku, pak jít vyzvednout děti mé sestry, po cestě ještě zajít do lékárny. Jenže jsem se nedostala ani k autobusu.

Filip (36): Rodičům a sourozencům jsem vždy pomáhal. Po letech jsem pochopil, že hranice mezi dobrotou a naivitou je velmi tenká

Skončila jsem v nemocnici

Probudila jsem se v nemocnici. U postele stála zdravotní sestra s blokem. Zeptala se, jak se cítím. Odpověděla jsem, že dobře. Tu lež jsem vyslovila se stejnou lehkostí, s jakou jsem každý den lidem kolem mě říkala „nic se nestalo“.

„Jak dlouho takhle fungujete?“ zeptala se, aniž by přestala listovat výsledky.

„Odjakživa,“ odpověděla jsem. Nelhala jsem.

Nikdo mě nenavštívil. Jen sousedka, která měla známou v nemocnici, mi zavolala a zeptala se, jestli nemá něco odkázat mámě. Odpověděla jsem, že není třeba. Co by jí měla říct? Že dýchám?

Na pokoji jsem byla s ženou po šedesátce. Byla rázná a mluvila bez obalu. „Vždy jste všechno dělala jen pro ostatní, že?“ zeptala se první večer, když se podívala na mé ruce.

„Ano... ani jsem nevěděla, že to může být jinak,“ přiznala jsem.

„Já to měla stejně. Až jsem se jednoho dne probudila tady,“ řekla a odmlčela se. Pak zavřela oči.

Neptala jsem se, co tím myslela, ale ta slova ve mně něco zanechala. Poprvé za spoustu let po mně nikdo nic nechtěl. Byla jsem sama a poprvé ta samota nebolela. Přemýšlela jsem tehdy, jestli opravdu nikoho nezajímá, že tam nejsem. Třeba takhle vypadá můj život – nevýrazný, snadno nahraditelný. Jako propiska na recepci, kterou si někdo půjčil a zapomněl vrátit.

Hanka (33): Tchyně a tchán si ze mě udělali služku. Jedna návštěva mojí mámy všechno změnila

Jen mě využívají

Po dvou dnech jsem se z nemocnice vrátila domů. Bytem se linula vůně polévky. „Kde jsi byla? Všechno bylo na mně!“ vyštěkla máma, aniž by se na mě podívala.

„Byla jsem v nemocnici...“

„Tak to jsi mi měla zavolat, ne si jen tak mizet!“ pobouření v jejím hlase znělo, jako bych zapomněla koupit chleba, a ne že jsem skončila na kapačkách. Umyla jsem si obličej a šla do svého pokoje. Záclony byly stále zatažené, jak jsem je nechala, než jsem naposledy odešla do práce. Police s knihami byla pokryta tenkou vrstvou prachu.

Podvečer mi zavolala sestra. Ještě než jsem to zvedla, tušila jsem, co mi řekne. „Musela jsem děti vyzvedávat sama. Víš, jak mi to zkomplikovalo život?“ vzdychla.

„Chápu... ale byla jsem opravdu vyčerpaná.“

„No, ale už je to v pořádku, ne? Julinka má v sobotu narozeniny, pomůžeš mi s oslavou, jo?“ nadhodila. Nezeptala se, co se stalo, jak se cítím. Ani jednou za mnou nepřišla do nemocnice. A přesto jsem jí v sobotu měla pomoct s přípravou oslavy, což znamená, že prakticky všechno udělám sama.

Jitka (41): Vždy jsem myslela jen na druhé. Pak jsem poprvé udělala něco jen pro sebe a změnilo mi to život

Chci zmizet a o nic se nestarat

V práci se na mě šéf podíval lehce překvapeně. „Konečně jsi zpátky! Hele, Zuzka je teď nemocná, vezmeš za ni směnu, viď?“ zeptal se, ale vlastně to nebyla otázka. Neodpověděla jsem. Přikývla jsem, jako obvykle. Cítila jsem, že to dělám automaticky, že už ani nemám sílu protestovat. A pak, když jsem večer seděla u kuchyňského stolu a psala nákupní seznam pro oslavu narozenin malé Julinky, pocítila jsem něco nového. Nebylo to vyčerpání ani smutek. Byl to hněv. Pokud s tím nic neudělám, nikdy se to nezmění.

Druhý den jsem po práci šla do banky. Vzala jsem si půjčku. Poprvé v životě. Bankovní poradce se mě mezi řečí zeptal, co mám v plánu. „Začít nový život,“ odpověděla jsem. Podíval se na mě, jako by nevěděl, jestli to myslím vážně. Pak mi popřál hodně štěstí.

Zavolala jsem do práce a požádala o dovolenou. Volno jsem neměla už několik let. Vzala jsem si tři týdny a zamířila do nejbližší cestovky. Vybrala jsem si zájezd k moři s all inclusive, abych tři týdny nemusela hnout ani prstem. Hotel jsem neřešila, důležité bylo, abych mohla odletět co nejdřív. Abych se mohla odstřihnout od lidí, co mě jenom využívají...

Další příběhy ze života →

Františka (65): Dcera mě využívá. Denně se starám o vnučku, zatímco ona vymetá večírky a střídá chlapy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].