Lucie (28): Na dovolené v Chorvatsku jsem přišla o peněženku. Druhý den byla zpátky s děsivým vzkazem

V posledních měsících jsem v práci dokončila dva velké projekty, které mě stály spoustu času i nervů. Byla jsem vyčerpaná. Když mi kamarádka Jana navrhla, že bychom si mohly vyrazit do Chorvatska, souhlasila jsem bez váhání. U moře jsem nebyla celé roky a pokaždé, když jsem něco naplánovala, nakonec to ztroskotalo.

Jan (44): Exotická dovolená s rodinou se změnila v horor. Museli jsme odletět dříve

Užívala jsem si dovolenou

„Bude se ti tam líbit, uvidíš,“ ujišťovala mě Jana s jiskrou v očích a ukazovala mi fotky hotýlku ve Splitu. Konečně jsem si měla odpočinout a navíc jsem se těšila, že strávím čas s kamarádkou. Při našem pracovním tempu je těžké najít si chvíli byť jen na kávu.

Split mě okamžitě okouzlil a nemohla jsem se nabažit těch výhledů. Hodiny jsme bloudily jeho kouzelnými uličkami, chodily na pláž a pozorovaly západy slunce. Užily jsme si i místní kuchyni. Nedokázala jsem si představit lepší dovolenou. Konečně jsem se také mohla věnovat své vášni – fotografování. Na to jsem totiž kvůli práci neměla čas.

Dělaly jsme to, co se nám zrovna chtělo – žádný tlak, jen absolutní pohoda. Vždyť byla dovolená, ne další projekt k odevzdání. První čtyři dny byly jako sen. Ale pátý den se stalo něco, co změnilo můj život.

Anežka (33): Podivný muž mě sledoval několik týdnů až ke mně domů. Šlo mi o život a dodnes mi běhá mráz po zádech

Přišla jsem o peněženku

To ráno jsme po snídani zamířily na pláž. Bylo tam už docela dost lidí, ale naštěstí jsme našly volné místo. Rozložily jsme si deku a položily na ni tašky. Jako vždycky jsem měla u sebe peněženku, kterou jsem schovala do pouzdra. V písku jsem vykopala malou díru, pouzdro jsem vložila do ní, přikryla ručníkem a navrch dala tašku s jídlem. Pak jsem šla do vody.

Když jsem se vrátila, místo bylo rozhrabané a pouzdro pryč. Podlomila se mi kolena. Zoufale jsem se rozhlížela kolem. Ptala jsem se několika lidí, jestli si něčeho nevšimli, ale – jak už to bývá – všichni náhle oslepli. Byla jsem vyděšená. Byla jsem v cizí zemi, bez peněz i dokladů. Celá roztřesená jsem zavolala mámě. Pověděla mi, ať se uklidním, ale to se lehce řekne. Nikdy předtím se mi nic podobného nestalo.

Jana šla se mnou na policii, kde jsem krádež nahlásila. Policista zapsal protokol, ale jen pokrčil rameny a řekl, že šance na nalezení peněženky je prakticky nulová. „Takové případy tu máme pořád,“ dodal, což mě vůbec neuklidnilo.

Radka (27): Můj exmanžel hrozně žárlil. Po rozvodu jsem se přestěhovala do jiného města, ale stejně mě pronásleduje

Bylo to ještě horší

Už jsem se smiřovala s tím, že jsem o peněženku přišla, když se nečekaně objevila. Druhý den ležela přede dveřmi mého hotelového pokoje a nic v ní nechybělo! Vedle ní byl vzkaz v angličtině. Když jsem si ho přečetla, ztuhla mi krev v žilách. „Všechno ti vracím, ale stejně si vezmu to, co je moje...“ stálo v tom vzkazu.

To bylo horší než samotná krádež. Když jsem to ukázala Janě, byla stejně vyděšená jako já. Utíkaly jsme na policii, ale tam mě málem vysmáli. Slíbili, že se „na to podívají“, ale vím, že nic neudělají. A to nebylo to nejhorší. Od chvíle, kdy jsme odešly z policejní stanice, jsem měla pocit, že nás někdo sleduje. Několikrát jsem si všimla muže v šedém tričku a tmavých brýlích.

Nejdřív jsem si říkala, že je to jen kolemjdoucí. Když jsem ho viděla i večer poblíž hotelu, měla jsem opravdu strach. Zavolala jsem policii. Jenže než přijeli, byl pryč. Přesto jsme tu noc nedokázaly spát. V dalších dnech jsme ho viděly znovu. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem se už jen modlila, abych se co nejdřív vrátila domů. Chorvatsko už nebylo krásné, bylo to místo plné strachu...

Klára (32): Přítel mě po rozchodu pronásleduje. Musela jsem zvolit krajní řešení, abych se ho zbavila

Pořád se bojím

Konečně nadešel den odletu. Když jsme nastupovaly do letadla, měla jsem cítit úlevu, ale strach mě neopustil. Doma jsem hned nechala vyměnit všechny zámky v bytě a nainstalovala kamery. Děsila mě představa, že se ten muž může objevit i tady. Šla jsem na policii, ale tam jen pokrčili rameny. „Kdyby se to stalo tady, to by bylo něco jiného. Ale takhle s tím nic nenaděláme,“ řekli mi.

Pořád jsem se ohlížela přes rameno. A i když jsem toho muže už nikdy neviděla, neopouštěl mě pocit, že mě někdo sleduje. Upřímně – lepší by bylo, kdyby ta peněženka zmizela navždy. Aspoň bych měla klid. Doklady se dají nahradit.

Teď žiju jen tak napůl. Nemůžu pořádně spát ani pracovat. Trápí mě úzkosti. Jana mi pořád říká, že musím k psychiatrovi nebo k terapeutovi – nebo k oběma. Nelíbí se mi ta představa, ale asi nemám na výběr, jinak se úplně zhroutím...

Další příběhy ze života →

Jarka (34): Bydlela jsem vedle nenápadného a tichého muže. Vyklubal se z něj stalker, který o mně věděl úplně vše

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].