Facebook
Instagram
TikTok
YouTubePetra zažila v nové práci pořádný šok. Zjistila, že svého nadřízeného zná až moc dobře. Před lety se s ním rozešla, protože měla strach z vážného vztahu. Jak dopadlo jejich setkání?
Po dvou měsících intenzivního hledání práce jsem už začínala ztrácet naději. Úspory rychle mizely a byla jsem už skoro na dně, když mi najednou zazvonil telefon. Ukázalo se, že jsem konečně získala místo v jedné prestižní firmě, do které jsem posílala životopis třikrát. Konečně se mi to povedlo.
Nastoupit jsem měla už v pondělí. Byla jsem nadšená, ale zároveň tak vystresovaná, že jsem v neděli nemohla usnout. Když jsem dorazila pár minut před osmou, kolegové mě přivítali velmi vřele. „Šéf tu bude za chvíli,“ informovali mě. „Obvykle chodí před devátou.“
Ukázali mi kancelář, představili další lidi a ukázali mi moje pracovní místo. Jako specialistka na komunikaci jsem doufala, že konečně pořádně nastartuju svou kariéru. Jenže když přišel vedoucí oddělení, chtěla jsem zmizet. To není možné. Svět je fakt malý...
Hrozně jsem se styděla
S Pavlem jsem chodila dva roky. Když se zdálo, že z toho bude vážný vztah, dostala jsem strach a utekla jsem. Moc mu na mně záleželo, a to mě vyděsilo. Předtím se ke mně nikdo nechoval tak hezky, nebyla jsem na to zvyklá a nevěřila jsem, že si to zasloužím. Odešla jsem ze dne na den a bez vysvětlení. Nebrala jsem telefon, neodpovídala na zprávy, nakonec jsem si změnila číslo.
Bylo mi strašně trapně a do dneška mě mrzí, jak jsem se tehdy zachovala. Přála bych si, abych v sobě našla odvahu a byla upřímná. A teď... Pavel stál přede mnou, v elegantním saku, a usmíval se. Nedal na sobě znát vůbec nic. „Vítej v týmu, Petro. Jsme rádi, že jsi tady,“ pronesl a podal mi ruku.
Nohy jsem měla jako z vaty a srdce mi bušilo. Snažila jsem se vykouzlit úsměv. V následujících dnech jsem zjistila, že Pavel je skutečný profesionál. Choval se ke mně stejně jako ke všem ostatním – mile, ale s určitým odstupem. Na poradách vždy pečlivě poslouchal mé nápady a odpovídal věcně, bez jakýchkoli narážek.
Ulevilo se mi, ale stejně jsem byla pořád napjatá. Pohled na Pavla ve mně vyvolával vzpomínky a žaludek jsem měla sevřený. Chtěla jsem si promluvit o naší minulosti, ale nedokázala jsem najít odvahu.
Řekla jsem mu pravdu
Týdny ubíhaly a navzdory mým původním obavám mi šla spolupráce s Pavlem opravdu dobře. Začali jsme spolu víc mluvit, občas i o jiných věcech než o práci. Jednoho dne, když jsem zůstala déle v kanceláři, přišel ke mně a chvíli na mě mlčky koukal. „Proč jsi tehdy zmizela?“ zeptal se. Nepřekvapilo mě to, bylo jasné, že se na to dřív nebo později zeptá.
„Pavle, ani nevím, jak se ti omluvit...“
„O to nejde. Už jsem ti dávno odpustil. Jen bych rád věděl, co se tehdy stalo.“
Nemělo smysl něco si vymýšlet. Řekla jsem mu na rovinu, co jsem tehdy cítila a co se mi honilo hlavou.
„Dobře, rozumím. Děkuji za upřímnost,“ pronesl povzbudivě.
„Ještě jednou se omlouvám. Zachovala jsem se jako zbabělec.“
„Omluva přijata. Už o tom nemluvme, bylo to dávno...“ usmál se.
Ulevilo se mi. Pavel projevil velké pochopení a byla jsem mu za to vděčná. Ne každý by se zachoval takhle velkoryse. Ukázal, že má opravdovou úroveň.
Je možné kamarádit se s bývalým?
„Nechceš jít v sobotu na koncert?“ zeptal se mě jednou.
„Co je to za koncert?“
Místo odpovědi mi ukázal lístky. Přesně věděl, jakou hudbu mám nejradši. Musím přiznat, že mi tím udělal velkou radost. „Doufám, že se nebudu ptát hloupě,“ řekla jsem s nádechem nervozity. „Není to rande?“
„Ne. Je to čistě kamarádská záležitost.“
Spadl mi kámen ze srdce. Byl to opravdu skvělý večer. Žádné rozebírání minulosti, žádné narážky. Prostě jen zábava. Napadlo mě, jestli by z toho mohlo ještě něco být, ale nakonec mi došlo, že to nemá smysl.
Nemyslím si, že by mi Pavel ještě mohl stoprocentně důvěřovat. Navíc už jsem ho nemilovala. Jasně, pořád se mi líbí – je to opravdu charismatický chlap. Ale neumím si představit, že bychom tvořili pár. Po tom koncertu jsme spolu začali častěji chodit ven, někdy sami, jindy s kamarády.
Něco mě naučil
Dnes už jsme jen kamarádi. Ani jeden z nás nechce něco víc. Nikdy bych nevěřila, že s bývalým partnerem můžeme být přátelé. Co se týká práce, Pavel nedávno povýšil. Nastoupila jsem na jeho místo. V kanceláři se teď prakticky nepotkáváme. Tenhle vývoj mi pomohl přestat se trápit kvůli minulosti a otevřít se novým možnostem, které život přináší.
Chtěla jsem také pochopit, proč jsem se tehdy zachovala tak, jak jsem se zachovala. Proto jsem začala chodit na terapii. Byla jsem zatím jen na pár sezeních, ale už teď mám v hlavě jasněji. Za žádnou cenu už nechci udělat stejnou chybu, protože kvůli tomu můžu přijít o něco vzácného.
Pomalu si začínám uvědomovat, odkud pochází můj strach z vážného vztahu a úzkosti. Hodně mi také dala Pavlova reakce – dokázal se povznést nad své emoce a nenechal je, aby ho ovládly. To je něco, co bych se od něj měla učit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
