Před deseti lety si Lucie pořídila pudlíka a dostal jméno Roky. Od té doby se nemusí se bát, že zaspí nebo že by měla drobečky na zemi. Roky je dokonce i živý vysavač.
Bylo mi smutno a napadlo mě, že si pořídím psa. Byl to nejlepší nápad v životě. Velké děti se svým programem a moje bolavá duše po rozvodu si zasloužily zažít lásku.
Chlupatá láska na celý život mě učinila šťastnou
A vše se mi splnilo. Pořídila jsem si nejmenšího pudlíka. Dostal jméno Roky. Od prvního dne velká láska. Po měsíci na mě házel zamilované pohledy a stal se doslova mým stínem. Nikdy jsem od té doby nebyla sama na toaletě. Roky si pokaždé lehne k mým nohám a čeká. Stejně tak je to koupelně. Ležím ve vaně a Roky leží pod ní.
Díky chlupatému kamarádovi jsem zhubla osm kilo. Pravidelné procházky v přírodě mi vysloveně sedly. Asi si člověk vyčistí hlavu, přijde na jiné myšlenky, zklidní tělo i mysl, a ač jsem nezměnila stravovací návyky, tak kila sama mizela. Příjemný bonus ke všem ostatním pozitivním zážitkům.
Mám štěstí na hodného pejska
Roky doma nikdy nic nezničil. Když odcházím do práce, lehne si do pelíšku. Má k dispozici hračku a lízací podložku, na kterou mu natřu psí paštiku. Tato hračka ho zabaví a unaví. Když přicházím z práce, najdu svoji chlupatou lásku spící v pelíšku. Když se spolu díváme na televizi, přilepí se ke mně tělem a dlouhým pohledem mě sleduje.
Ale co mi přijde nejvtipnější, je noc a ráno. Roky se mnou spí v posteli. Má svůj polštář, na kterém spí. Vůbec mě v noci nebudí. Roky si lehne a spí. V osm hodin se dožaduje, aby si mohl lehnout na postel. Vtipné je, že Roky k ránu pravděpodobně čeká, až se probudím. Stačí, abych se pohnula a změnila dech, a ten pes to ví.
Pes nad mou hlavou mě poprvé vyděsil
Zvířata jsou chytrá. Jakmile se mi změní frekvence dechu, Roky ví, že nespím. Poprvé, když jsem otevřela oči, zažila jsem šok. Lekla jsem se svého psa. Stál totiž těsně nad mojí hlavou a pozoroval mě. „Teda, ty nezbedo. Fuj, to jsem se lekla. Jsou čtyři. Co blbneš? Dojdu si na záchod a jdu spát.“
Roky se mnou absolvuje cestu na toaletu a poslušně opět ulehá na svůj polštář. Nicméně v šest hodin do mě lehce šťouchá čumákem. Kdyby mohl mluvit, bylo by to něco v tom smyslu, abych vstávala. Když nereaguji, opět se Roky nade mě postaví a čeká. Nenápadně mžourám očima a přijde mi to neskutečně vtipné, jak mě ostražitě sleduje. Mám holt svého živého budíčka a ten mě rozhodně nenechá zaspat. Svou ranní procházku chce za každého počasí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].