Petra (60): Moje hysterická reakce vzbudila v ulici rozruch. Na tenhle děsivý zážitek do smrti nezapomenu

Na ten zážitek dlouho nezapomenu. Myslím, že to byl můj největší strach v životě. Ne o sebe, ale o vnuka.

Mohlo by Vás zajímat:

Judita (31): Pokousal mě sousedův pes. Namísto omluvy mi soused dal dárek, který mě naštval

Čekání na malý roztomilý uzlíček

Svého vnuka Tadeáška velice miluji. Těšila jsem se na něj jako malé dítě na Vánoce. Nemohla jsem se dočkat. Nechtěla jsem být vlezlá, a tak jsem mlčky každý měsíc dceru pozorovala, zda neuvidím rostoucí bříško. Měla jsem za to, že když se mladí berou, čekají rodinu. Ale na vnuka jsem si musela dva roky počkat.

Já sama vychovala dvě děti a kdyby mi to zdravotní stav dovolil, měla jsem určitě i třetí dítě. Před deseti lety mi zemřel manžel. Od té doby je můj život šedý. Chodím do práce, obklopila jsem se kamarádkami, ale novou lásku jsem si do života nepustila. Nejprve jsem řešila svůj smutek a najednou jsem si uvědomila, že mi je samotné dobře.

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (27): Můj pes je pořádný závislák. Nevydrží beze mě ani týden a já si neužiji dovolenou

Péče o vnuka mi dělá velkou radost

Dokonce jsem uvažovala, že bych si kdysi pořídila psa, ale byl by to chudáček. Celé dny jsem v práci a poté se starám, abych nebyla doma. Takže plánuji. Jednou je to posezení u sklenky vína s kamarádkou, nebo jdu sama do divadla a nedělá mi problém jít sama i na večeři. Zkrátka abych doma nekoukala do zdi, plním si večery vším možným.

„Mami, čekáme miminko. Narodí se za šest měsíců,“ sdělila mi dcera nejkrásnější novinku na světě. Od jeho narození jsem měla opět smysl života. Vozila jsem kočárek, chodila jsem si s ním hrát k mladým do bytu a těšila se, až se mnou bude moci být o víkendu. Když byli Tadeáškovi dva roky, konečně jsem se dočkala. První společný víkend a hned se stal zážitek, z kterého budu mít snad trauma.

Mohlo by Vás zajímat:

Elena (51): Můj pes už má zase klíšťata a já obavy. Nerada vzpomínám na rok, kdy jsem měla boreliózu

Osamocený pes byl připravený k útoku

Po odpoledním spaní jsem Tadeáška oblékla a vyrazili jsme na procházku. Mířili jsme k dětskému hřišti. Cesta vedla vilovou čtvrtí. Jdeme, povídáme si a najednou se na rohu ulice objevil velký černý pes. Tipovala jsem ho na rotvajlera nebo dobrmana. Byl od nás asi patnáct metrů.

Jak nás uviděl, přikrčil se a začal vrčet. Vycenil své velké zuby a uši měl dozadu. Dívali jsme se na sebe a ve mně by se krve nedořezal. Rychle jsem vzala Tadeáška do náručí a byla jsem připravená ho hodit za plot, aby byl v bezpečí. Pes udělal krok k nám. Hystericky jsem začala ječet. Nahlas z plných plic. Pes se zastavil a díval se na mě. Já řvala jak o život.

Za několik vteřin doběhl majitel a já stále řvala. Nadávala jsem mu. Vše, co mě napadlo, to jsem na něj křičela. Vulgarismy, že je nezodpovědný, že mohl způsobit tragédii a někomu zničit život. Nešla jsem zastavit. Padalo to ze mě tak hlasitě, až začali lézt z okolních domů ven lidé. Muž zmizel i se psem a já si musela sednout na zem a uklidnit se. Do smrti nezapomenu na výraz psa, který se chystal zaútočit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Beáta (41): Jsem zastánce toho, že na známkách nezáleží. Moje tchyně však děti peskuje, když nemají jedničky