Jana (20): Moje matka nemůže skousnout, že pracuji za pokladnou. Nehodlám žít podle ní

Stála jsem za pokladnou jako obvykle: v tmavě modré zástěře, se jmenovkou připnutou trochu nakřivo. Pozorovala jsem lidi, kteří lhostejně pokládali zboží na pás a dívali se do telefonů. Nevadilo mi to, mám ráda klid.

Když jsem si o pauze zahřívala ruce hrnkem čaje, zavibroval mi telefon. Zvedla jsem to. Mámin hlas byl naléhavější než jindy, jako by pro ni bylo těžší přijmout můj život. Její otázky „Proč pořád sedíš na té pokladně? Nebojíš se, že ti život proteče mezi prsty?“ znám už nazpaměť. A ona je nevynechala ani tentokrát.

Katka (28): Začala jsem žít se starším mužem. Moje máma pro to nemá pochopení

Mám ráda svůj klid

Po práci jsem nešla rovnou domů. Zamířila jsem do starého kina, kde vrzaly sedačky. Koupila jsem si lístek na nejbližší projekci a posadila se do zadní řady. Ty dvě hodiny po mně nikdo nic nechtěl. Nemusela jsem se usmívat ani nic vysvětlovat. Film běžel, ale já ho skoro nevnímala.

Pak jsem se dlouho procházela po městě. Všichni někam spěchali, ale já nemusela – a právě v tom byl ten klid. Vrátila jsem se pozdě. V mém bytě bylo ticho. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla nahlas: „Můj život mi přináší klid. A ten mi nikdo nevezme.“

Petra (34): Zemřela mi máma a já necítím vůbec nic. Byla zlá i na smrtelné posteli

Nechci žít podle mámy

Telefon zazvonil v půl osmé ráno, jako každý den. Jen jsem se podívala na mámino jméno na displeji, ale nezvedla jsem to. Ležela jsem bez hnutí a čekala, až telefon přestane zvonit. Když nastalo ticho, dostavila se obrovská úleva. V práci jsem se na telefon nepodívala. Až večer, po návratu domů, jsem našla dva zmeškané hovory a SMS: „Chtěla jsem si jen promluvit.“

Po několika dnech jsem se odhodlala a zavolala jsem jí. Zvedla to okamžitě s výčitkou, že se bála, že se mi něco stalo. Klidně jsem jí odpověděla, že se nic neděje, ale že už nemůžu poslouchat její obavy o mou budoucnost. Vysvětlila jsem jí, že jsem něčeho dosáhla – klidu.

V telefonu nastalo ticho. „To přece není život,“ řekla po chvíli. „Sedět u pokladny. Bez nějakého cíle a ambicí...“ Namítla jsem, že pro ni to možná není život, ale pro mě ano. Přiznala, že chtěla, abych se měla dobře. „Vím, mami. Ale co je lepší pro tebe, nemusí být lepší pro mě,“ řekla jsem a hovor ukončila.

Alena (25): Půjčila jsem mámě peníze. Netušila jsem, že jsou pro mého nezodpovědného mladšího bratra

O svém životě si rozhoduju sama

Druhý den mi v práci jedna kolegyně vyprávěla o synovi. Další si stěžovala na zákazníky, kteří nechají u pokladny plný košík, ale pak odejdou a nic si nekoupí. Běžný den, jakých jsem zažila už stovky. Až na jednu změnu – máma se neozvala. Mohla se urazit?

Po návratu z práce jsem se podívala do zrcadla. Viděla jsem klidnou ženu. Můj život se nemění, pořád tu byla pokladna v supermarketu, pípání skeneru a stejný čaj o pauze.

Náhle zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a zjistila, že volá máma. Nezvedla jsem to. Ne ze vzteku, ale proto, že jsem chtěla být jen sama se sebou. Možná jí to zvednu zítra. Nebo za týden. Ale ne dnes. Zaplavila mě úleva. Měla jsem své místo, svůj čas a svůj klid. A to mi nikdo nemůže vzít.

Tereza (33): Máma mě celý život jen kritizovala. Když jsem jí to vyčetla, udělala ze sebe oběť

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].