Helena (32): Nechci už žádné zbytečnosti. Po chaotickém rozdávání dárků v práci jsem navrhla lepší řešení

Naše kancelář je plná fajn lidí, kteří si opravdu pomáhají. Žádné zákulisní intriky, žádné tiché války, žádné dokazování svého ega. Občas si říkám, že je skoro zázrak, jak jsme se takhle sešli – patnáct lidí, každý úplně jiný, a přesto to spolu zvládáme. Oslavy narozenin jsou u nás pravidelné jako výplata a protože nás je tolik, neustále někdo dostává kytici, dort nebo aspoň bonboniéru.

Zora (45): Shánění vánočních dárků je pro mě utrpení. Mám utkvělou představu, že koupím všechno špatně

Rozhovor kolegů mě rozhodil

Když si vzpomenu na loňský prosinec, stále mi běhá mráz po zádech. A přitom to mělo být tak jednoduché – jeden malý dárek pro moji nejbližší kolegyni, jen takové milé předvánoční gesto, jak jsme se spolu domluvily už někdy v říjnu. Měly jsme obě stejné představy: nic velkého, nic drahého, jen drobnost, která potěší. A hlavně… jen mezi námi dvěma.

A tak jsem si spokojeně žila v přesvědčení, že obejdu vánoční chaos obloukem. Jeden dárek, hotovo. Jenomže pak jsem v kuchyňce náhodou zaslechla dva kolegy, jak si polohlasně domlouvají, „co by se mi tak mohlo líbit“. V první chvíli mě to zarazilo, myslela jsem, že jde o někoho jiného. Jenomže ne, mluvili o mně. A v dalších dnech jsem zachytila ještě dvě podobné narážky. Někdo se ptal, jestli mám radši zelený nebo černý čaj, jiný nadhodil, že „by se mi možná líbila nějaká voňavá svíčka“. Došlo mi, že několik lidí pro mě chystá dárek. A já nemám nic.

Jako člověk, který bytostně nesnáší pocit, že někomu něco dluží, jsem to prostě nemohla nechat být. „Dobrá,“ řekla jsem si, „přikoupím ještě pár drobností. Pro jistotu.“ Jenomže kdo ví, jestli se ke mně nechystá ještě někdo další? Nešlo přece za žádnou cenu dopustit trapnou situaci, že já od někoho něco dostanu, a on ode mě nic.

Helena (36): Moje tchyně je expertka na dárky. Nejvíc mě dostala tajemná krabice, která se hýbala

A tak začalo vánoční šílenství

Běhala jsem po obchodech, prohledávala regály a kupovala všechno, co mi připadalo univerzální. Svíčky, malé čokolády, šálky s vtipnými nápisy, čaje v hezkých dózách, mýdla, zápisníky… V jednu chvíli jsem měla pocit, že vybavuji malý dárkový butik. Když jsem doma večer všechno rozložila na stůl, stejně jsem měla pocit, že toho je málo.

Den předávání dárků byl jako výbuch vánoční bomby. Všude šustili dárkové papíry, kancelář zaplavila vřelá objetí a radost z dárků. Každý řešil, kdo už komu dal dárek, a kdo komu ještě ne. I já, která má ve všem systém, jsem se po páté svíčce, čtvrtém zápisníku a několikáté čokoládě ztratila.

Nakonec jsem skutečně všechny své dárky rozdala. Aspoň si to myslím. Domů jsem odcházela s plnou náručí „zbytečností“, i když to slovo nechci říkat nahlas, abych neurazila dobré úmysly kolegů a kolegyň. Ale opravdu… kolik andílků z porcelánu může jeden člověk mít? A co se týče čajů, myslím, že bych mohla otevřít malý stánek někde na náměstí. A svíčky? Pokud v zimě vypnou v celém městě elektřinu, já budu ta, ke které se půjde pro světlo.

Když jsem si doma sedla ke stolu a začala balit ty věci do skříně, popadla mě upřímná hrůza. Tohle se už nikdy nesmí opakovat. Nikdy. Ani za cenu společenské sebevraždy.

Martina (44): Nechápu chování mojí kamarádky. Každý rok si bere půjčku na vánoční dárky

Vezmu to do vlastních rukou

Hned po Novém roce jsem si udělala seznam argumentů, načrtla krátký plán a připravila prezentaci. Ano, i s barevnými ikonami a nadšeným úsměvem. Při první příležitosti jsem svolala kolegy a navrhla, že bychom další Vánoce mohli přejít na systém „Tajného Santy“. Každý vylosuje jednoho člověka, tomu koupí jeden dárek, maximálně do nějaké rozumné částky. Hotovo, vyřešeno. Neutrácíme majlant, nikoho nepřehlédneme, nikdo není zavalen dvaceti zbytečnostmi a hlavně – žádný chaos.

K mému překvapení se všichni tvářili nadšeně. A pár kolegů si dokonce oddechlo stejně jako já. Takže letos to bude jiné. Už žádné běhání po obchodech se seznamem lidí, žádné skládání zásob „pro jistotu“. Mám v ruce jedno jméno, jednu konkrétní představu a jedno očekávání, že si konečně užiji Vánoce v práci bez paniky.

Lumír (50): Na vánoční dárek pro manželku jsem zapomněl jako na smrt. Musel jsem sednout do auta a ujít přes 500 kilometrů

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].