Helena (36): Moje tchyně je expertka na dárky. Nejvíc mě dostala tajemná krabice, která se hýbala

Když si vezmete někoho za manžela, berete si k němu v balíčku i jeho rodinu. Já jsem si tehdy říkala, že tchyně bude jen takový vzdálený bonus, že se uvidíme občas na rodinných oslavách, párkrát do roka na obědě a jinak si budeme žít své životy. Jenže moje tchyně měla svůj plán. Ona totiž vždycky věřila, že láska dětí se kupuje. A kupovala ji způsobem, který by mi v životě nenapadl.

Alena (31): Tchyně si ode mě půjčovala peníze. Když se mi to přestalo líbit, se zlou jsem se potázala

Láska měřená velikostí balíku

První náznaky jsem zachytila hned při narozeninách naší prvorozené. Od malička dostávala nejkřiklavější, nejbarevnější, nejhlučnější a nejsvítivější dárky.

Na své druhé narozeniny si přála obyčejnou stavebnici. Nic složitého. Já jsem jí vybrala krabici dřevěných kostek, manžel sehnal krásnou knížku s ilustracemi.

Tchyně přišla, položila balík na stůl a čekala, až ho dcera roztrhne. Uvnitř byl obrovský plastový jednorožec, který po zmáčknutí kopyta hrál jakousi neurčitou melodii a svítil do všech stran. Zvuk byl tak pronikavý, že jsem po pěti minutách zvažovala vytažení baterií. Dítě samozřejmě zářilo nadšením. Já tehdy poprvé pocítila, že to bude dlouhá cesta.

Ivana (33): Moje tchyně má potřebu mě pořád shazovat. Už nevím, jak se mám bránit

Nechtěná sbírka se rozrůstala

Časem se dárky stupňovaly. Nafukovací hrad do obýváku, elektronický bubínek, co se spouštěl i v noci, nebo sada třiceti panenek, každá s jiným „roztomilým“ hlasem.

Pokaždé, když jsem to viděla, měla jsem chuť křičet. Snažila jsem se jí vysvětlit, že děti nepotřebují hromady hlučících plastových věcí, ale trávit čas s ní. Jenže ona se na mě vždy usmála tím svým sladkým úsměvem a řekla: „Ale podívej, jakou mají radost. To je přece hlavní.“

Viktorie (34): Moje tchyně začala chodit do kostela a káže nám o hříchu a pekle. Návštěvy jsou utrpením

Tajemná krabice mě dostala

Pak přišel zlom. Vánoce, které už navždycky zůstanou v mojí paměti. Seděli jsme u stromku, rozbalovali dárky a já si říkala, že tentokrát to snad tchyně nepřežene. Přece jen, už jsem s ní měla několik rozhovorů o tom, že nepotřebujeme další obří věci do bytu.

Jenže pak vytáhla menší krabici. A najednou… se krabice pohnula. „Mami, tam něco škrábe…“ vykřikla dcera a oči jí svítily. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Krabice se opravdu hýbala. Manžel vypadal překvapeně stejně jako já. A pak dcera odklopila víko a ven vykoukla hlava malé želvy.

„To je želva zelenavá,“ oznámila vítězoslavně tchyně. „Říkala jsem si, že děti potřebují opravdového kamaráda, ne jen hračky.“

Marcela (35): Tchyně mi dělá ze života peklo a manžel před tím zavírá oči. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím

Měla jsem vztek, ale nakonec jsem ráda

Nevím, co se ve mně tehdy zlomilo, ale vztek, který jsem cítila, byl obrovský. Představa, že budeme mít doma želvu, o kterou se samozřejmě nakonec budu starat já, mě vyloženě děsila. A taky to, že děti dostaly živého tvora jako překvapení, bez jakékoli přípravy, bez terária, bez informací. Prostě – tady máte, radujte se.

Děti byly v sedmém nebi. Já jsem mlčela a zhluboka dýchala, abych nevybuchla přímo u stromku. Po oslavě jsme se s manželem pohádali – ne proto, že by to on schvaloval, ale proto, že já měla potřebu křičet a on byl ten, kdo musel stát mezi mnou a jeho matkou.

Nakonec jsme si želvu nechali. Děti jí daly jméno Silvie a začaly se o ni starat. Já jsem očekávala, že je to brzy omrzí, a měla jsem pravdu. Čištění terária, krájení salátu a kontrola, jestli se Silva nehýbe podezřele pomalu, to všechno nakonec zůstalo na mně. Několik měsíců jsem ji vnímala jako připomínku toho, jak moje tchyně překračuje hranice.

Ale časem se něco změnilo. Začala jsem si na Silvu zvykat. Překvapilo mě, jak klidná dokáže být. Jak si vyleze na kámen, vyhřívá se pod lampou a předvádí jógu mistrů. Zjistila jsem, že mi vlastně dělá společnost. Není hlučná, neotravuje, a přitom je tu. Člen rodiny.

Dnes, když si na ty roky vzpomenu, musím se usmát. Ano, tehdy jsem byla vzteklá a připadala jsem si, že moje hranice nikdo nerespektuje. Ale Silva tu s námi je pořád, přežila všechny dětské rozmary i moje zoufalství. A nakonec jsem ráda, že ji máme, protože ze všech šílených dárků, co kdy tchyně přinesla, tenhle jediný měl nakonec smysl.

Další příběhy ze života →

Alice (29): Tchyně se tvářila, že jí moje dýňová polévka se zázvorem nechutná. Teď ji před sousedkami vydává za rodinný recept

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].