Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena žila v monotónním rytmu kanceláře a prázdných vztahů. Když už si myslela, že jí nic nemůže vytrhnout z letargie, potkala v metru člověka z minulosti, který jí připomněl samu sebe.
Každý den se budím ve stejnou dobu – 6:50. Ne proto, že bych to měla ráda. Prostě to tak mám, že ani o víkendech nedokážu dlouho spát. Den začíná kávou, pak rychlá sprcha, líčení na autopilota a letím do kanceláře. Můj kalendář vypadá jako Tetris, jen místo barevných kostek jsou v něm schůzky, termíny a bezemoční poznámky o prioritách.
Žila jsem ve spěchu
Cítím se vyhořelá jako dohořelá svíčka. Už tři roky jsem neměla vztah, který by trval déle než čtvrt roku. Posledního chlapa… si ani nepamatuju jeho jméno. Vím jen, že zmizel po čtvrtém společném víkendu a nechal po sobě účet za sushi. Někdy přemýšlím, jestli je něco špatně se mnou.
Nemám emoce, nemám nikoho, kdo by mě držel v kině za ruku. Jsem jako led – navenek hladká a studená, uvnitř… popraskaná. Možná je to kvůli mé matce, která měla vždycky spíš kárný pohled než vlídné slovo, nebo kvůli všem těm mužům, kteří chtěli jen mé tělo, nebo možná proto, že jsem kdysi uvěřila, že být silná znamená být sama. A pak, jednoho večera, když jsem se unavená vracela z práce metrem, uviděla jsem ho.
Stál na konci vagonu a v ruce držel knihu – „Zločin a trest“ ve starém, ošoupaném vydání. Šedivé vlasy, lehce shrbená postava, brýle na nose a něco známého v jeho pohledu. Srdce se mi zachvělo. Byl to pan Roman, můj bývalý učitel češtiny z gymnázia.
Pamatovala jsem si ho
Byl jiný než ostatní učitelé. Místo vnucování interpretací pokládal otázky na naše vlastní myšlenky. Tichý, ale výrazný. Díval se na nás jako na lidi, ne jako na žáky. Pamatuji si, že mi jednou pod slohovou práci napsal: „Máš v sobě hloubku, které se nikdo nenaučí. Nenech ji utonout.“ Ten komentář jsem si schovala. Mám ho v krabici od bot spolu se starými dopisy a fotkami z dětství.
Nevím, co mě to napadlo. Vyhledala jsem si ho na Facebooku – tedy spíše jeho jméno a příjmení. Našla jsem ho. Neměl profilovou fotku. Poslala jsem mu zprávu, jen jednu větu: „Pane Romane… je možné, že jsem vás dnes viděla v metru?“ Odepsal po hodině a tak se náš rozhovor rozjel.
Sešli jsme se o pár dní později v kavárně na Vinohradech. Přišla jsem o deset minut dřív a celou tu dobu jsem nervózně míchala čaj. Když vešel, hned jsem ho poznala, i když vypadal jinak než na gymnáziu. Starší, více shrbený, s hlubšími vráskami. Ale oči měl stejné: klidné, moudré.
Vzpomínky se vrátily
„Dobrý den,“ řekl a lehce se usmál, jako by si nebyl jistý, jestli se má radovat, nebo se spíše obávat.„Dobrý den, pane Romane,“ odpověděla jsem a hlas se mi třásl.
„Můžeme si tykat? Mám pocit, že všichni, kdo mi stále říkají ‚pane Romane‘, žádají o korekturu diplomové práce nebo o doporučení knihy pro vnouče,“ zažertoval, když si sedal naproti.
Kývla jsem, ale delší chvíli se nikdo z nás neozval.
„Dlouho jsi přemýšlela, jestli mi máš napsat?“ zeptal se.
„Ano i ne. Když jsem vás viděla, něco mě napadlo, jako by mi někdo najednou připomněl, že kdysi to bylo jiné.“
„Jiné?“
„Měla jsem sny, cítila jsem se oceněná. Měla jsem ráda tvoje hodiny, byly jiné.“
Znovu se usmál, ale tentokrát vážněji, jako by ta slova v něm něco pohnula.
„Ty jsi byla z těch, co četli víc než jen výpisky. Pamatuji si tě. Tichá, ale bystrá. Pokládala jsi otázky, které nikdo jiný nekladl.“
Bylo to milé
Na chvíli jsem nevěděla, co říct. Byla jsem přesvědčená, že jsem školou a pak životem prošla beze stopy. A přesto si mě pamatoval, možná i lépe než já sama sebe.
„Vždycky jsi vyčníval, ne jako ostatní učitelé,“ zašeptala jsem.
Díval se na mě pozorně, s laskavostí, ale také jako by s něčím dalším. Možná se starostí?
„Jsem rád, že jsi napsala,“ řekl nakonec. „Zřídka se stává, že se bývalí žáci vracejí. Častěji před vzpomínkami utíkají.“
„Možná už nemám před čím utíkat,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Rozhovor plynul dál. Vzpomínali jsme na staré časy. Mluvil o knihách, které jsme tehdy četli, o studentech, kteří ho udivovali nebo dráždili, o tom, jak pro něj bylo s postupem let stále těžší oslovit mladé lidi. Poslouchala jsem ho s překvapivým dojetím. Něco ve mně se chvělo, i když jsem se to snažila nedat najevo. Cítila jsem se, jako bych se na okamžik vrátila do světa, kde jsem ještě byla sama sebou. Nebo se jí možná teprve stávala.
Něco se změnilo
Po hodině se podíval na hodinky.
„Už musím jít. Ale pokud bys si ještě někdy chtěla promluvit…“
Vytáhl malou vizitku a položil ji na stůl. Telefonní číslo a e-mailová adresa.
„Děkuji,“ řekla jsem.
Naposledy se usmál a odešel. Dívala jsem se za ním přes sklo. Nevěděla jsem, jestli toto setkání něco změní, ale poprvé po velmi dlouhé době jsem měla chuť, aby se něco změnilo.
Začali jsme se vídat častěji. Nejprve jednou za dva týdny, pak každý týden. Nebyla to rande, i když jsem to nedokázala nazvat jinak. Rozhovory o literatuře, o životě, o změnách, které se nedají vrátit. Byl pozorný, trpělivý, nikdy nesoudil a nikdy se neptal na můj soukromý život, jako by čekal, až sama něco řeknu.
Sama jsem si nebyla jistá, co to vlastně je. Těšila jsem se na ta setkání. Myslela jsem na ně, čekala na další. Stále častěji jsem se na Romana dívala ne jako na učitele, ale jako na muže, a nedokázala jsem se s tím vyrovnat.
Jednou řekl něco, co se do mě hluboce zapsalo.
„Poprvé v životě lituji, že jsem byl učitelem,“ řekl tiše.
Nevěděla jsem, co si myslet
Srdce se mi rozbušilo. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem na něj hleděla a on na mě. Bylo v tom pohledu něco, co jsem nečekala: blízkost. Ticho mezi námi ztěžklo, zhoustlo. Nedotkli jsme se, nepadlo žádné další slovo, ale oba jsme věděli, že se právě něco změnilo. Něco, co už nešlo vzít zpět.
Vrátila jsem se domů a nemohla jsem sedět na místě. Nejdřív jsem umývala nádobí, pak jsem začala rovnat knihy podle barev, až jsem nakonec zavolala matce. Dlouho jsem to neudělala.
„Něco se stalo?“ zeptala se okamžitě.
„Ne. Jen… chtěla jsem si promluvit.“
„V tvém věku člověk nevolá bezdůvodně.“
„Někdy přemýšlím, jestli vůbec vím, co je to blízkost,“ vyhrkla jsem najednou, než jsem se stihla zarazit.
„Máš dobrou práci, co víc potřebuješ? Musím končit,“ utnula to. „Vaří se mi mi polévka.“
Zavěsila jsem první. V hlavě mi stále zněla jeho slova. Ta jedna věta. „Lituji, že jsem byl učitelem.“
Byla jsem bezradná
Sešli jsme se o týden později, ve stejné kavárně jako poprvé. Už tam seděl, když jsem vešla. Posadila jsem se a dlouho nic neříkala. Nakonec jsem zvedla pohled.
„Proč jsi to řekl? O tom, že lituješ, že jsi byl učitelem?“
Povzdechl si, jako by hledal nejjednodušší možnou verzi pravdy.
„Protože jsi dospělá a já také, a přesto se ve mně něco chvěje. A proto se bojím.“
Dlouho jsme mlčeli. Nepokoušel se přiblížit, ale neuhnul pohledem. Byl tam, plně přítomný, v té trapnosti, v tom napětí, které mezi námi viselo jako něco, co se nedalo pojmenovat.
„Nechci ti ublížit,“ řekl. „Ani sobě. Ale taky se s tebou nedokážu přestat vídat.“
Neodpověděla jsem. Všechno, co jsem v sobě měla, kroužilo někde mezi srdcem a hrdlem. Nebylo to rozhodnutí, byl to stav nejistoty, okamžik, kdy něco začalo, ale nebylo jasné, zda to smí trvat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
