Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kateřina doufala, že když se její manžel pustil do opravy starého karavanu, zvládne to rychle. Slíbil jí totiž, že s ním pojedou k moři. Jenže když ani po dvou letech neměl hotovo, rozhodla se dál nečekat. A vyrazila na dovolenou jenom s dětmi.
Před dvěma lety přišel Aleš domů s jiskrou v očích a pak se ukázalo, že za autem má připevněný starý karavan. Tvrdil, že to bude naše vstupenka ke svobodě, že ho za dva měsíce dá dohromady a celé léto strávíme cestováním po Chorvatsku.
Manžel chtěl opravit karavan
Zpočátku to vypadalo nadějně. Aleš po práci mizel v garáži. Nadšeně dětem vykládal o velkém rodinném dobrodružství, které nás čeká. Jenže jeho tempo postupně sláblo. Místo aby pracoval na karavanu, trávil dlouhé hodiny u kutilských videí na YouTube. Týden po týdnu se karavan měnil jen v další kus harampádí v naší garáži – těžký, ošklivý a věčně „skoro hotový“.
Ubíhaly měsíce a o té jeho vysněné cestě jsme přestali mluvit. Děti už se nevyptávaly a já – i když jsem se snažila předstírat, že mi to nevadí – jsem cítila, jak ve mně roste hořkost. Každý další den s tím rezavějícím vrakem v garáži byl připomínkou nesplněného slibu.
„Ne...“ povzdechla jsem si nedávno, když se mě kamarádka zeptala, jestli už je karavan hotový. „Pořád je ‚v rekonstrukci‘.“
„Vážně? Ale vždyť jsi říkala, že to dokončí za dva měsíce!“ divila se. „Co tam s tím dělal dva roky, montoval mu křídla?“
„Sama bych to ráda věděla,“ odpověděla jsem s hořkým úsměvem. „Možná s ním poletíme na Měsíc dřív, než uvidíme moře.“
Pořád jsem čekala
Jedno letní sobotní dopoledne jsem vešla do garáže. Aleš seděl na nízké stoličce, skláněl se nad rozebranou částí motoru. „Řekni mi upřímně, pojedeme letos někam na dovolenou?“ zeptala jsem se.
Díval se na nějakou součástku, jako by byla zajímavější než cokoliv jiného. „Ještě mi zbývá trocha práce,“ zamumlal po chvíli.
Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. „Dva roky se pipláš s tím šrotem. Za tu dobu jsme mohli jet k moři klidně i vlakem, ale ty jsi radši trávil víkendy tady.“
„Dělám to pro nás,“ podíval se na mě. „Chtěl jsem, abychom měli vlastní karavan, ne půjčený.“
„Pro nás?“ odfrkla jsem. „Spíš pro sebe. Děti už se ani neptají, kdy vyrazíme. Dělají si legraci, že v tom karavanu budeme bydlet až v důchodu.“
Usmál se pod fousy, jako by to byl vtip, ale mně do smíchu nebylo. Když jsem se dívala na ten nedodělaný projekt, došlo mi, že to byla jeho vášeň, způsob, jak utéct od reality. Každý víkend strávený tady znamenal další promarněné chvíle, které už nám nikdo nevrátí. Tehdy jsem se rozhodla definitivně. Na dovolenou pojedeme bez něj.
Nechci už dál čekat
Skládala jsem věci do kufrů, když do pokoje vešel syn. „Mami, pojede s námi táta?“ zeptal se a sedl si na postel.
„Uvidíme,“ odpověděla jsem váhavě.
„Ale vždyť říkal, že letos bude karavan hotový,“ namítl. „Tak proč jedeme vlakem?“
„Protože jinak bychom strávili léto doma...“ dodala jsem a dál balila věci. Když jsem měla hotovo, vyšla jsem před dům.
Aleš stál u garáže s vrtačkou v ruce. „Kam jedete?“ zeptal se a podíval se na kufry u dveří.
„K moři,“ řekla jsem klidně. „Vlakem.“
Zamračil se. „Počkej ještě pár dní, na konci srpna bude hotový.“
„Když nevyrazíme teď, nevyrazíme nikdy. Děti rostou a já mám dost tvého ujišťování, že to bude brzy...“
Zůstal stát, jako by nevěděl, jestli se má zlobit, nebo mi dát za pravdu. Ale já už jsem byla rozhodnutá. Věděla jsem, že když neodjedu teď, strávím další rok koukáním na rezavějící karavan a stejně rezavějící plány na rodinnou dovolenou.
O hodinu později jsme nastoupili do vlaku. V duchu jsem viděla Aleše v garáži. V ruce držel nový karburátor a hladil ho, jako by to byla nějaká vzácnost. Sousedi mezitím nakládali věci do svého auta s přívěsem – vyráželi na další letní dovolenou. Představila jsem si, že Aleš v tu chvíli cítí lítost a možná i výčitky, že nejel s námi. Vlak se rozjel a já pocítila úlevu i smutek zároveň. Za oknem mizelo město a s ním i náš nepojízdný karavan.
Na dovolenou jsem vzala jenom děti
Na pláži voněla grilovaná ryba. Dcera skotačila ve vodě, syn stavěl pevnost z písku. Dívala jsem se na ně a těšila se, že jsme se konečně dostali k moři.
„Mami, pojede příště táta s námi?“ zeptal se syn.
„Možná,“ odpověděla jsem. Seděla jsem na dece, dívala jsem se na moře a přemýšlela, kolikrát dal Aleš přednost šroubkům, plánům a náhradním dílům před námi. Šum vln ty myšlenky na chvíli přehlušil, ale přesto mě pořád bolelo, že cesta, o které jsme kdysi snili, se nikdy neuskutečnila.
Po deseti dnech jsme se vrátili. Kufry jsme odložili do předsíně a já hned nahlédla do garáže. Karavan stál na stejném místě, jen byl ještě víc rozebraný než před naším odjezdem. Manžel vyšel z domu s úsměvem, jako by se nic nestalo. „Příští rok určitě pojedeme,“ řekl tónem, který měl znít přesvědčivě.
Usmála jsem se, i když jsem věděla, že jsou to jen slova. Byla jsem si jistá, že za rok zase uslyším: „Do konce léta to budu mít hotové...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Krajčovi otevřeně o 13 letech vztahu: Karin si dovolila být ženou a Richard přestal chodit naostro
Krajčovi otevřeně o 13 letech vztahu: Karin si dovolila být ženou a Richard přestal chodit naostro
Související články
