Adéla (31): Manžel nebyl u narození naší dcery, dal přednost práci v Dubaji. Netušil, co ho čeká po návratu

Jindřich vždycky říkal, že jeho ambice jsou požehnání i prokletí zároveň. Já bych řekla, že jsou hlavně prokletí. Kdysi jsem ho milovala za to, jak moc chtěl něčeho dosáhnout, jak tvrdě bojoval – i když to občas bylo na úkor nás dvou.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (41): Prožívám dost náročné období. Místo aby mi byl manžel oporou, tak mi ještě nakládá

Manžel se zachoval sobecky

Na začátku to bylo krásné, intenzivní a plné plánů. Pak už náš život nebyl takový. Zatímco já zpomalovala, on zrychloval. Když jsem začala mluvit o dítěti, on mluvil o projektech. Když jsem otěhotněla, byl nadšený. Na chvíli jsme byli zase jako jedno tělo a jedna duše – ale jen na chvíli. Pak se znovu ztratil v notebooku, schůzkách a termínech.

Byla jsem v osmém měsíci, když mi jednoho večera řekl, že potřebuje něco probrat.

„Neříkej mi, že zase budeš spát v práci,“ vyhrkla jsem.

„Letím do Dubaje kvůli novému projektu. Je to jen na měsíc.“

„Ne!“ řekla jsem rezolutně, ale on dělal, jako by mě neslyšel.

„Je to obrovská příležitost. Prestižní projekt s lidmi, kteří mi můžou otevřít dveře. Adélo, prosím. Vím, že je to špatné načasování, ale...“

„Špatné načasování?!“ přerušila jsem ho. „Každou chvíli budu rodit! A ty, místo abys byl u mě, se ženeš za kdovíčím?“

„Dělám to pro nás. Abychom se nemuseli bát o peníze, o budoucnost...“ bránil se.

„Naše dítě teď nepotřebuje peníze. Potřebuje tátu, který bude s ním!“

„Jednou změníš názor,“ řekl tiše.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (33): Toužila jsem po dítěti, ale manžel chtěl psa. Když jsem otěhotněla, psa měl stále na prvním místě

Manžel mě zklamal

Dny plynuly a já si čím dál víc vyčítala, že jsem ho nechala odjet. Naše telefonáty, které měly nahrazovat blízkost, se rychle změnily v sérii nedorozumění. Ze začátku se ještě ptal, jak se cítím, jestli mě něco bolí, jestli jsem jedla. Ale v jeho hlase bylo slyšet, že je myšlenkami jinde. V kancelářích ze skla, mezi muži v oblecích, u pracovních prezentací a večeří v exotických restauracích.

Volával mi večer, když už jsem neměla sílu držet telefon. Nebo když jsem zrovna usínala. Někdy jsme mluvili jen minutu nebo dvě. Cítila jsem, jak se odcizujeme, ale pořád jsem se to snažila zachránit. „Jindřichu, opravdu jsi nemohl počkat? Vždyť každou chvíli budu rodit. Mohl jsi zůstat ten jeden měsíc doma a až pak odjet. Nechceš se vrátit?“ prosila jsem ho.

„Říkal jsem ti, že to nejde odložit. A co bych vlastně dělal doma?“ zeptal se a já vlastně ani nevěděla, co mu na to mám říct.

Mohlo by Vás zajímat:

Lada (44): Manžel mě opustil kvůli těhotné kolegyni. Po letech se vrátil s dítětem v náručí a prosbou o druhou šanci

Stala jsem se mámou

Jindřich se sice pořád snažil vysvětlovat, že to dělá pro nás, že nás miluje, že tahle práce je investice do budoucnosti, ale mě žádná budoucnost bez něj nezajímala. Chtěla jsem, aby byl tady. Aby byl se mnou, když jsem se v noci třásla bolestí, když jsem nemohla pořádně dýchat. Ale on se nevracel.

„Těšíš se vůbec na to, že budeš táta?“ zeptala jsem se ho jednou.

„Jasně, že jo. Ale nechci být táta, co musí počítat každou korunu.“

„A já nechci být máma, která rodí sama...“ dodala jsem smutně.

Lenka se narodila krátce po třetí ráno. Vážila tři a půl kila, měla černé vlásky a její pokožka byla tak teplá a voňavá, že jsem na chvíli zapomněla, kde jsem a co se děje. Když mi ji sestřička položila na hruď, pochopila jsem, že už nejsem jen žena. Stala jsem se někým víc. A že k tomu nepotřebuju manžela.

Jindřich ten den nezavolal. Neozval se ani druhý den. Měla jsem chuť poslat mu fotku naší dcery, napsat, že je v pořádku, zdravá a silná. Ale nešlo to. Nedokázala jsem přijmout, že s námi nebyl v tom nejdůležitějším okamžiku. Že neslyšel její první pláč. Neviděl, jak otevírá oči, jak mě chytá za prst. To už se nedá vzít zpátky. Nechtěla jsem předstírat, že o nic nešlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (38): Manžel mě přesvědčil, ať zůstanu doma kvůli dětem. Když odešel k mladší milence, zbyly mi jen děti, dům a deprese

Už jsem ho nepotřebovala

Po týdnu jsem si sbalila věci a odjela k mámě. Nikdo se mě tam na nic nevyptával, nikdo mě nesoudil. Poprvé jsem si opravdu odpočinula. Začala jsem přemýšlet s čistou hlavou. O rozvod jsem požádala o čtyři dny později. Nebyl to impulz, ani pomsta, ale vědomé rozhodnutí. Pokud dokázal odjet ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, pak už do mého života nepatřil. A já nehodlala zase čekat.

Jindřich se nevzdával. Psal mi, volal, nahrával vzkazy, že se mnou potřebuje mluvit, že nemůže spát. Dřív bych možná ustoupila. Ale teď jsem měla v náručí dítě a v srdci něco, co se těžko pojmenovává. Už to nebyl vztek. Byla to lhostejnost.

Nakonec jsem mu napsala, že pokud se mnou chce mluvit, může přijet k mojí mámě. Měl dorazit ve tři. Přišel o dvacet minut dřív. Máma se podívala z okna a hned řekla: „Nepustím ho dovnitř. Ne po tom, co ti udělal.“

„Mami, to je moje věc. Promluvím si s ním sama,“ řekla jsem. Vyšla jsem ven. Stál u branky. Byl pohublejší, bledý. „Mluv rychle. Lenka spí,“ vybídla jsem ho.

„Chtěl jsem se ti omluvit. Za všechno. Vím, že jsem to podělal. Neměl jsem odjet.“

„Už je to jedno.“

„Není. Změnil jsem se. Došlo mi to. Každý den jsem litoval, že jsem tam nebyl. Chtěl jsem se vrátit, ale...“

„Ale nevrátil ses.“

„Myslel jsem, že to bude stát za to. Že když přivezu kontrakt, přidají mi, všechno bude v pohodě.“

„Ty sis vážně myslel, že peníze byly to jediné, co nám chybělo?“

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (34): Můj manžel si ze zahrady udělal své království. Musela jsem mu dát za vyučenou

Už nebudu na nikoho čekat

Sklopil oči. Dlouho mlčel. Pak si povzdechl. „Chci vidět svou dceru...“

„Nejsem připravená ti ji ukázat.“

„Ale jsem její táta.“

„Byl jsi. Na papíře pořád jsi. Ale v jejím životě už nejsi.“

„Nemůžeš mi ji vzít.“

„Neberu ti ji. Jen nedovolím, abys přicházel a odcházel, jak se ti zlíbí. Opustil jsi nás – a teď si s tím budeš muset poradit.“

Odešel od branky, pak se ještě jednou otočil. „Tak co teď?“ zeptal se tiše.

„Teď se vrátíš domů a necháš mě žít podle sebe,“ dodala jsem. Vešla jsem zpátky do domu. Máma seděla u stolu. Na nic se neptala. Šla jsem do pokoje, kde spala Lenka. Sedla jsem si vedle ní a chvíli jsem se jen dívala. Už nejsem žena, která čeká, až se někdo vrátí...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (31): Můj manžel nechápe, že chci partnera. Nemám zájem o dospělé dítě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].