Jitka (33): Toužila jsem po dítěti, ale manžel chtěl psa. Když jsem otěhotněla, psa měl stále na prvním místě

První tři roky po svatbě s Alešem byly nádherné, ale pak mi něco začalo chybět. Čím dál častěji jsem si představovala, jaké by to bylo mít dítě. Aleš se smál, že máme ještě čas, že nejdřív potřebujeme pracovat na svých kariérách, a čeká nás spousta míst k objevování.

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (32): Pořídili jsme si s přítelem psa. Netušili jsme, jak moc to zamává s našim vztahem

Manžel chce psa

„Jitko,“ začal jednoho dne. „Dostal jsem skvělý nápad. Pořídíme si psa! Co ty na to?“

„Psa?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Jo! Bude to jako příprava na dítě. Vždyť víš, péče, povinnosti...“

„Takže... pes místo dítěte?“ ujišťovala jsem se.

„Ne místo. Jen dřív. Abychom se připravili. Uvidíme, jak to zvládneme...“

Leo se u nás objevil o týden později. Byla to malá, chlupatá kulička s obrovskýma očima. Rychle rostl a během pár týdnů se z něj stal plnohodnotný člen rodiny – nebo spíš, jak se brzy ukázalo, její středobod.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (29): Můj pes mě po narození dítěte začal nenávidět. Pak se ukázalo, že jen chránil moji dceru

Manžel zbožňuje psa víc než mě

Aleš mu kupoval speciální granule, objednával oblečky, dokonce mu zařídil vlastní koutek v ložnici – s polštářem lepším, než je ten můj. Nejdřív jsem se jeho nadšení smála, ale časem jsem měla pocit, že se všechno začíná točit jen kolem psa. Moje potřeby šly stranou. Jednou jsem navrhla, že bychom si mohli dopřát wellness víkend. „Vzala bych si v pátek volno, ať můžeme vyrazit už ráno. Co říkáš?“

„A Leo?“ zeptal se, aniž by zvedl oči. Zrovna pro psa porcoval vařené kuřecí maso.

„Co kdyby zůstal u tvojí mámy? Nebo ho zkusíme dát do psího hotelu?“

„Zbláznila ses? Leo špatně snáší změny. Když tam byl naposledy, zvracel celou noc. A navíc – nepořídili jsme si psa, abychom ho teď někam odkládali.“

„Aleši, ty ho fakt bereš jako dítě...“ kroutila jsem hlavou.

„Protože on JE moje dítě,“ odpověděl naprosto vážně. „Aspoň vím, že mě miluje bezpodmínečně. Nemusí se přebalovat, nebrečí a přináší nám tolik radosti. Dítě je daleko větší stres. Se psem to zvládám. Ale s dítětem... nevím.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem sledovala, jak mu dává kuře do misky. Něžně se usmíval, na mě se tak nekoukal už dlouho. Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Seděla jsem tiše a přemítala o tom, co právě zaznělo. Nepřiznal to přímo, ale stejně mi to došlo. Můj manžel si vybral – a nebyla jsem to já.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (44): Jsem bezradná. Přítelův pes nám neustále kazí intimní chvilky

Otěhotněla jsem

Začalo to ranními nevolnostmi. Myslela jsem si, že jde o virózu nebo stres. Když se mi zpozdila menstruace, zatrnulo mi. Koupila jsem si test a ten ukázal dvě jasné čárky. Jsem těhotná. Stála jsem s testem v ruce a připadala si jako někdo úplně jiný. Necítila jsem radost, spíš překvapení. Nebyl to ten okamžik, kdy člověk skáče štěstím, i když jsem si to tolik přála.

Když se Aleš vrátil z procházky, Leo s radostným štěkotem vběhl do obýváku. „Musím ti něco říct,“ začala jsem.

„Počkej, jen mu dám napít,“ přerušil mě a odešel do kuchyně. Leo hltavě pil, voda mu kapala z tlamy na podlahu.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem klidně, když si ke mně Aleš sedl.

Jeho výraz byl nečitelný. Rozhodně se nezaradoval. Chvíli jsem si myslela, že se snad lekl. „Aha... no dobře. Uvidíme, jak to Leo zvládne,“ řekl po chvíli.

Chtělo se mi smát, ale nešlo to...

O pár dní později mě čekala návštěva lékaře. Aleš nejel se mnou – prý se Leo choval divně kvůli změně krmení. A tak jsem stála v čekárně a pozorovala ostatní ženy s bříšky. Některé přišly s partnery, jiné s maminkami nebo kamarádkami. Já tam byla úplně sama.

Večer jsem Alešovi řekla, že potřebuju jeho podporu. Přikývl a odpověděl, že dělá, co může, ale Leo je taky závazek. Tehdy mi došlo, že sice žijeme pod jednou střechou, jíme u jednoho stolu, ale každý jsme někde jinde. Já s dítětem, on se psem.

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (62): Kvůli psovi manželka zanedbává mě i domácnost. Uvažuji o rozvodu

Zůstala jsem v tom sama

Porod proběhl bez komplikací. Ležela jsem v nemocničním pokoji, vyčerpaná, ale spokojená. Vedle mě spal můj syn. Dívala jsem se na něj a snažila jsem se zachytit každou vteřinu – jeho vůni i drobné prstíky. Navzdory bolesti a únavě jsem cítila klid. Ten okamžik byl jen a jen můj.

Aleš přišel až večer. Vstoupil do pokoje, jako by se vrátil z práce, ne jako by měl poprvé vidět vlastního syna. „Ahoj,“ řekl, letmo se podíval na mě a pak na dítě. „Jak se cítíš?“

„Jsem unavená, ale jinak je mi fajn. Chceš si ho pochovat?“

„Možná později. Mluvil jsem se sestřičkou, jestli by Leo mohl za tebou. Strašně tě postrádá.“

Nezeptal se, jaký byl porod. Nezeptal se na syna. Ani mě neobejmul. Byl tam – ale myslel na psa. „Musím zpátky. Leo ví, že se něco změnilo. Bez tebe pořád štěká – sousedi si stěžují.“

„Aleši...“ řekla jsem potichu, abych nevzbudila dítě. „Uvědomuješ si vůbec, že ses právě stal otcem?“

Podíval se na mě zmateně, jako bych říkala něco nepodstatného. „Já vím, ale všechno to jde hrozně rychle. Musím si to srovnat v hlavě. Leo nechápe, co se děje.“

Mohlo by Vás zajímat:

David (42): Sestra má nezdravý vztah ke svému psovi. Obětovala mu gauč a nechává ho zakusovat sousedům slepice

Pořád mu to nedochází

Po našem příchodu z porodnice se všechno dál točilo jen kolem Lea. Aleš se po bytě doslova plížil, aby ho nestresoval. Každý den opakoval, že pes si musí zvyknout na nové pachy a dalšího člena rodiny. V noci nevstával k dítěti – ale ke psovi, kdykoliv zakňučel.

O týden později jsem se odstěhovala. Sbalila jsem si pár věcí, vzala syna a odjela k mámě. Aleš mě nezastavil. Chtěl něco říct, ale znělo to spíš jako výmluva než jako snaha mě zadržet.

Jednoho dne přijel za námi. Seděli jsme na gauči – on hladil Lea, já držela malého Vojtu. Povídali jsme si, ale ne o nás. O počasí. O granulích. O tom, že Leo nesnáší vedro. Poslouchala jsem ho a věděla jsem to naprosto jistě – nic se nezmění. Můj manžel nedospěl natolik, aby se mohl stát tátou...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jaruna (50): Je mi trapně, ale o manželovu pozornost opravdu soutěžím se psem. A bohužel prohrávám

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].