Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kamil si začal se starší ženou a pozval ji na víkend do wellness hotelu. To, co tam zažil, jej přimělo uvažovat nad jejich vztahem. Všichni si totiž mysleli, že nepřišel s přítelkyní, ale s maminkou.
Věděl jsem, že náš vztah není úplně běžný. Živím se jako freelancer a většinu nocí trávím s notebookem na klíně. Eva je právnička z velkého města a je o šestnáct let starší. Potkali jsme se náhodou, na jednom nudném školení – já netušil, co tam dělám, ona měla všechno pod kontrolou, včetně mě. Chtěl jsem jí ukázat, že dokážu být romantický a dospělý. Tak jsem naplánoval víkend ve wellness hotelu. Jen pro nás dva...
Nedorozumění v hotelu
Říkal jsem si, že to bude skvělý víkend, ale všechno se začalo hroutit hned na recepci. Mladá žena za pultem se podívala nejprve na Evu, pak na mě, usmála se a řekla: „Tady jsou klíče od rodinného apartmánu pro vás a vaši maminku...“
Ztuhl jsem. Otočil jsem se na Evu, pohledem jsem ji prosil o pomoc. Jenže ona jen přikývla. „Děkujeme,“ řekla klidně a zamířila k výtahu.
Zůstal jsem stát u recepce ještě pár vteřin. Srdce mi bušilo. Mohla to přece vyřešit jednou větou: „To je můj partner.“ Neřekla ani slovo. Dohnal jsem ji, ale mlčel jsem. Možná to přehlédla. Možná nechtěla udělat scénu. Možná...
Při večeři se to opakovalo. Číšník nám donesl jídelní lístek a usmál se na Evu: „Doufám, že si užíváte dárek, maminko...“
Nervózně jsem se zasmál. Eva taky. A pak bylo ticho. „Víš, že nejsem tvoje máma, že?“ pronesla s úsměvem. V tu chvíli mi došlo, že to není jen o věkovém rozdílu...
Napětí mezi námi rostlo
Na první pohled možná bylo všechno dokonalé – masáže, sauny, večeře při svíčkách a romantika. Ale nedokázal jsem se zbavit pocitu, že Eva to nedorozumění nenapravila záměrně. Co když jí vyhovovalo, že si lidé mysleli, že jsem její syn?
Večer jsem to už nevydržel. „Zajímalo by mě, proč necháš lidi, aby si mysleli, že jsem tvůj syn,“ řekl jsem s předstíraným klidem.
Eva ani nezvedla oči od sklenky vína. „Neřekla jsem, že jsi. Jen jsem to nevyvrátila,“ odpověděla stejně klidně, jako by mluvila o počasí.
„Přesně,“ zamumlal jsem a vstal. Vyšel jsem na balkon. Bylo chladno, vzduch voněl blížícím se deštěm. Stál jsem tam jen v mikině a snažil se v tom všem najít smysl. Vážně mě tak viděla? Jako mladšího kluka, který je fajn na víkend, na zábavu? Někoho, koho si může vzít s sebou jako zavazadlo?
Vrátil jsem se dovnitř, ale už jsem si k ní nesedl. Eva zírala do telefonu, já do stropu. Zbytek večera jsme nepromluvili ani slovo. Snažil jsem se přijít na to, jestli má náš vztah ještě cenu, nebo jestli už jen předstíráme, že to dává smysl.
Zlom v našem vztahu
Zrovna jsem vyšel ze sprchy, když jsem to zaslechl. Eva s někým telefonovala a bylo to slyšet až do koupelny. „Nevěříš, za koho mě považovali,“ smála se. „Za jeho matku! A on? Ani se neozval. Neví, jak se zachovat...“
Ani jsem se nepohnul. Díval jsem se do zrcadla, ale měl jsem pocit, že ten odraz není můj.
„No jo, je mladší. O hodně mladší. Je fajn, vážně. Ale... ani nevím, co mezi námi vlastně je. Asi to mělo být jen na chvíli...“ dodala a pak ukončila hovor.
Vyšel jsem z koupelny a zůstal jsem stát ve dveřích. „Já přesně vím, jak se zachovat,“ řekl jsem tiše, ale dost nahlas, aby mě slyšela.
Eva se překvapeně otočila. Dívali jsme se na sebe beze slov. Pak poklepala na místo vedle sebe. Posadil jsem se. „Víš,“ začal jsem, „myslel jsem, že tenhle výlet něco změní. Doufal jsem, že budeme doopravdy spolu a pochopíš, že mi na nás záleží. Nejsem jen doplněk tvého života....“
Eva si skousla ret. „Kamile... mám tě ráda. Ale nejsem připravená na to, co chceš ty. Toužíš po vztahu, já... někdy jen po útěku.“
Podíval jsem se na ni a konečně jsem to pochopil. Ten výlet nic nezměnil. Jen ukázal pravdu.
To byl konec
Probudil jsem se brzy. Venku byla ještě tma. Potichu jsem vstal, oblékl se a sbalil si věci. Necítil jsem vztek. Spíš úlevu. V sedm jsem byl připravený. Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji – polštáře, ručníky s logem hotelu, nedopité víno na stolku. Povzdechl jsem si.
Eva otevřela oči právě ve chvíli, kdy jsem zvedl tašku. „Už odcházíš?“ zeptala se rozespale.
„Jo. Potřebuju se projít.“
„Děkuju za dárek...“ řekla tiše a posadila se. „Život jde dál...“ Vlasy měla rozcuchané, vypadala mladší než obvykle. Už jsem necítil potřebu ji obejmout.
„Byl to dárek i pro mě. Jen... trochu jiný, než jsem čekal,“ odpověděl jsem.
Nezastavila mě. Nezeptala se, kam jdu. Vyšel jsem a nasedl do auta. Zastavil jsem někde u pole. Vystoupil jsem a zadíval se do dálky. „Co jsem si to sakra myslel?“ zašeptal jsem. A pak jsem zakřičel. Jen tak. Pro sebe. Pro nikoho jiného. Ten výkřik se rozplynul v polích, jako by nic neznamenal. Přesně takový možná byl i náš vztah – intenzivní, ale bez ozvěny.
Už je to za mnou
Vrátil jsem se domů – do nepořádku, k neustlané posteli a prošlému mléku v lednici. Všechno bylo stejné. Ale já už ne. Telefon zavibroval. „Doufám, že už neprší. Dávej na sebe pozor...“ napsala mi Eva.
Neodpověděl jsem. Přečetl jsem si tu zprávu ještě dvakrát. Možná jí odpovím... někdy. Možná nikdy. Zapnul jsem počítač, ale nedokázal jsem se soustředit. Otevřel jsem složku s fotkami z hotelu. Eva na pokoji, my dva u večeře, v bazénu. Všechno to vypadalo jako z katalogu. Jenže nikdo nevidí to, co bylo za těmi fotkami. Nedokázal jsem je smazat. Ještě ne. Pořád jsem chtěl, aby to všechno k něčemu bylo, přestože jsem věděl, že je to uzavřená kapitola.
Seděl jsem s hrnkem kávy a díval se z okna. Lidé chodili kolem. Někdo tlačil kočárek, někdo telefonoval. Život šel dál. Tak, jak mi to říkala Eva. Možná měla pravdu. Tentokrát jsem byl připravený jít dál já. Možná je čas přestat běžet za někým, kdo se nikdy nechtěl zastavit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Topmodelka Pavlína Němcová bojovala o syna dlouhých dvanáct let: Soudu vadilo, že jsem mladá
Související články
