Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeLucie byla nadšená z bydlení v domě se zahradou. Brzy se ale všechno změnilo. Její manžel si ze zahrady udělal své království, kde odpočívá a pořádá večírky. Na Lucii zbyla péče o dům a úklid po manželovi a jeho kamarádech. Jednoho dne se tomu vzepřela.
S manželem jsme si pořídili nádherný dům. Naštěstí nevyžadoval žádnou větší rekonstrukci. Stačilo pár drobností, které jsme zvládli sami. Největší chloubou našeho nového hnízda se stala zahrada. Odjakživa jsem toužila po domě s velkou zahradou. Nemohla jsem uvěřit, že se mi ten sen opravdu splnil. Jenže moje představy narazily na realitu, protože manžel si ze zahrady udělal své soukromé království. Měla jsem do ní přístup jen tehdy, když jsem mu nesla jídlo nebo pivo. Jak se to mohlo stát?
Na zahradě se choval jako král
Zahrada se rychle stala Alešovým nejoblíbenějším místem. Přišel z práce, otevřel si pivo a natáhl se na lehátko. Čekal, až mu přinesu večeři, a takhle si užíval až do večera. Brzy se k tomu přidaly pravidelné páteční a sobotní sešlosti s kamarády, které se postupně proměnily v docela hlučné večírky.
Nejdřív jsem mlčela. Říkala jsem si, že když tak tvrdě pracuje, zaslouží si odpočinek. Ale popravdě – lhala jsem sama sobě. Vadilo mi, že Aleš vnímal zahradu jako únik od domácích povinností, kterých rozhodně nebylo málo. I já jsem chodila do práce a byla jsem unavená, ale to ho moc nezajímalo.
„Ty ráda vaříš a já se starám o zábavu,“ říkal s úsměvem. „Takže je to rozdělené férově, ne?“
Možná pro něj, pro mě rozhodně ne. Stála jsem u sporáku, uklízela binec, co po sobě nechávali jeho kamarádi, a připadala jsem si jako neplacená obsluha. Sotva jsem stihla umýt hromadu špinavého nádobí, už se v dřezu hromadilo další. A tak pořád dokola.
Tajně jsem doufala, že ho to přestane bavit, ale kdepak. Já pobíhala s mopem, zatímco on si užíval – přece má právo „vypnout“ po náročném týdnu. Jenže co já? Jednou jsem zaslechla, jak mu kamarádi říkají, že má báječnou ženu, která nikdy neremcá. Moje podráždění rostlo, ale stále jsem to tiše snášela. Jenže takhle se nedá žít dlouhodobě. Jednoho dne ve mně něco prasklo. Došlo mi, že nemůžu čekat, až Aleš sám od sebe něco změní. Proč by měl? Doma měl pohodlí, o nic se nemusel starat...
Změna mu nebyla po chuti
Jakmile se blížil víkend, věděla jsem přesně, co přijde – další zahradní večírek. Nemýlila jsem se. Naše kuchyň v sobotu vypadala jako po výbuchu. Manžel si spokojeně spal a já měla zase všechno uklízet. Už jsem se skoro pustila do práce, ale pak jsem si řekla, že toho mám dost. Uvařila jsem si čaj, vzala si knížku, kterou jsem měla rozečtenou už několik týdnů, a rozvalila jsem se na lehátko na zahradě.
Když Aleš vstal, byl v šoku. Čekal, že bude všechno uklizené. „Ty jsi nic nedělala?“ zeptal se chraplavým hlasem.
„Ode dneška si role vyměníme. Já odpočívám – a ty se postaráš o zbytek. Zahrada je teď moje,“ pronesla jsem. Jak se později ukázalo, tahle věta spustila změny k lepšímu. Řekla jsem to takovým tónem, že si netroufl odporovat. Navíc měl kocovinu. Jasně, že nic neudělal a šel znovu spát. Ale odpoledne, s brbláním a nadávkami, se do toho nakonec pustil.
To nebylo všechno. Myslel si, že si dělám legraci, ale když tři dny po sobě nedostal nic teplého k jídlu, začal se rozčilovat. „Myslíš, že jen ty chodíš do práce? I já si potřebuju odpočinout a něco sníst,“ vyčítal mi, jako by mě chtěl rozbrečet.
„A já snad ne?“ usmála jsem se. Věděla jsem, že teď nesmím povolit. Kdybych ustoupila, všechno by se vrátilo do starých kolejí.
Trvalo skoro dva týdny, než Aleš pochopil, oč mi jde – a že jeho chování bylo dost sobecké. A to jsem mu pořád hodně věcí ulehčovala. Nedělala jsem žádné mejdany, chtěla jsem jen tichý víkend, klid a trochu prostoru na dobití baterek.
Zahrada je naše
Jednoho dne se vrátil z práce dřív. Nejdříve jsem viděla obří kytici růží, až pak jeho obličej. „Promiň,“ řekl.
Tohle gesto mě dojalo. Povídali jsme si celý večer. Řekla jsem mu naprosto jasně, že nebudu uklízečka, pradlena nebo kuchařka. To, že mě baví vařit, ještě neznamená, že je celý dům moje starost. Také chodím do práce a čekám, že budeme fungovat jako partneři.
„Máš pravdu,“ přikývl. „Nebylo to fér.“
Dnes to máme jinak. Zveme si hosty, ale ne každý víkend. Raději si užijeme volné dny jen ve dvou. A když něco pořádáme, plánujeme a uklízíme spolu.
Aleš pochopil, že nic se neudělá samo – a že nejsem jediná, kdo může být unavený nebo mít špatnou náladu. Někdy si prostě objednáme jídlo nebo zajdeme po práci někam na večeři. A i já jsem se něco naučila, není dobré všechno dělat za druhého. Nikdy to nekončí dobře. My ženy máme tendenci se pro partnera rozkrájet, ale výsledek je pořád stejný – jsme uštvané a frustrované...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
