Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Vlasta s Romanem jsou manželé již šestnáct let. Jejich vztah sice naběhl na koleje všednosti, ale také jistoty a důvěry. Jeden večer, kdy si vyrazili na koncert jejich společné kamarádky, začal ve Vlastě hlodat pocit nejistoty.
Po delší době jsme si s manželem vyrazili ven. Jen my dva, bez dětí, bez práce, bez povinností. Bylo to spontánní rozhodnutí – naše kamarádka Sára měla koncert v malém hudebním klubu a my jsme si řekli, že si uděláme večer jen pro sebe.
Vyrazili jsme si do klubu
Oblékla jsem si šaty, které již rok visely v šatníku a čekaly na svou chvíli. Natáčela se před zrcadlem, spokojená, že mi ještě jsou. Chtěla jsem pro Romana, a taky sebe, vypadat co nejlíp. I on byl k nakousnutí, měl na sobě tmavomodrou košili, která mu neskutečně sluší.
V klubu to bylo příjemné. Hudba vytvářela hezkou atmosféru, lidé seděli u malých kulatých stolků, tlumené světlo dělalo vše jemnější a intimnější. S manželem jsme seděli blízko pódia, objednali jsme si víno a smáli se. Na chvíli se mi vynořili vzpomínky, jaké to bylo, když jsme spolu začínali.
Z euforické nálady mě vytrhly dvě mladé ženy. Tipla bych jim sotva pětadvacet, byly plné energie a sebevědomí, takového, co se nosí jako parfém, aby bylo cítit i z druhého konce místnosti. Sedly si ke stolku vedle nás a už během prvních pěti minut jsem si všimla, že je víc zajímá náš stůl než hudba. Svým hlasitým smíchem se snažily na sebe strhnout pozornost. Házeli pohledy na Romana.
Chování cizích holek nás pobavilo
Dívala jsem se na ně, pozorovala jejich lehce nakloněná těla, to, jak si dávají vlasy za uši, usmívají se. A přitom jsem zůstávala klidná. Seděla jsem vedle něj, ruku položenou na koleni, úsměv na rtech. Znám svého muže. Vím jak reaguje. Lehce se stáhl, slušně jim odpovídal, ale nenaskočil na tu hru.
Holky se nevzdávaly. Roman jim svým chováním zřejmě imponoval ještě víc. Začaly klást hloupé otázky. „Tohle je tvoje sklenička?“ zeptala se jedna z nich a natáhla se přes stůl k mému manželovi.
„Kde se tak hezky oblékáš?“ usmála se druhá a její tón měl ten zvláštní podtext, co ženy poznají, ale muži často ne. Ten tón, co říká „všimla jsem si tě“ víc než slova samotná.
Manžel se naklonil mírně vpřed a odpověděl s úsměvem. „Za to může moje manželka. Je i moje osobní stylistka… ta nejlepší!“ Obě holky na mě vrhly překvapené pohledy, jako kdybych se tam zjevila až teď. Pak konečně vstaly a odplížily se k baru. Jejich chování nás hodně pobavilo. A byla jsem ještě o trochu víc ráda, že Roman je jenom můj.
Věřím mu
Když jsme později dorazili domů, zůstalo to ve mně. Navenek jsem byla v klidu, ale uvnitř se cosi pohnulo. Lehla jsem si do postele a zírala do tmy. Začala jsem přemýšlet, ne o těch holkách, ale o sobě. O nás. O tom, jestli je vůbec možné být si někdy úplně jistý.
Miluji ho. Věřím mu. A přesto ve mně ten večer něco malého zakolísalo. Ne proto, že by udělal něco špatně. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak zranitelné to všechno je. Jak málo stačí, aby někdo vnesl do jinak pevného vztahu stín. Položila jsem si otázku. „Skutečně si můžu být jistá?“ Nevím. Možná je to právě ta důvěra, co dává vztahu váhu. Ne slepá jistota, ale vědomé rozhodnutí věřit. Každý den znovu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
