Veronika (26): Celý život jsem snila o holčičce. Dvě čárky na těhotenském testu mě přesto zaskočily

Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že celý můj život je spjatý s oblečením. Mamka měla svůj butik a já si vybavuji vůni a jemnost šatů, které visely na ramínkách. Bylo to mé barevné království. Na střední škole jsem měla brigádu v obchodě s textilem. Nebyla to práce, do které bych se musela nutit – naopak, těšila jsem se tam snad víc než na vyučování. Milovala jsem dotýkat se látek, rovnat trička do komínků, hledat kombinace barev a materiálů. Ale nejvíc mě to táhlo do dětského oddělení.

Ivana (34): Na porodním sále jsme s manželem zažili šok. Bála jsem se jeho reakce

Miluji oblečení pro děti

Byl to svět sám pro sebe – měkké mikinky, drobounké capáčky a hlavně šatičky, ty mě dokázaly nadchnout. Vždycky, když jsem mezi nimi procházela, jako by se přede mnou otevírala nějaká tajná zahrada snů. A když se objevily v růžové barvě, prostě jsem neodolala a musela je koupit. Sama pro sebe, nebo spíš pro to, o čem jsem zatím jen tušila, že to jednou přijde.

Růžová pro mě byla něžností, radostí a v jistém smyslu i nadějí. Někdo by možná řekl, že jsem byla až posedlá. Pravdou ale je, že kdybyste se tehdy podívali do mého pokoje, růžová byla všude – v dekoracích, v zápisnících, dokonce i na hrníčcích. A někde hluboko v sobě jsem měla jedno velké přání: jednou bych chtěla mít holčičku.

Po škole jsem si znovu našla práci v oblasti oblečení, tentokrát už na pozici manažerky. Bylo to náročnější a odpovědnější, ale zároveň jsem se cítila, že jsem přesně tam, kde mám být. A přestože jsem měla pod palcem chod celé prodejny, nejvíc mě to táhlo do do dětského oddělení. Bylo to místo, kde jsem mohla na chvíli zapomenout na tabulky, čísla a výkazy.

Procházela jsem mezi regály a nemohla se nabažit těch maličkých oblečků, hlavně šatiček s volánky a mašličkami. Opět jsem neodolala a nakupovala. Za ty roky jsem nasbírala krabice plné dětských šatiček, bodyček a punčošek. Pro druhé to bylo trochu zvláštní, mít doma tolik věcí pro dítě, které jsem ještě ani neměla. Ale pro mě to bylo přirozené. Každý kousek oblečení byl jako kousek mého snu.

Lenka (31): Toužila jsem po holčičce, když mi po porodu dali do ruky miminko, nechtěla jsem ho

Najednou jsem to cítila jinak

A pak přišel den, kdy jsem si udělala těhotenský test. Bylo ráno, ještě jsem byla rozespalá, ale něco ve mně mě nutilo vzít ten test do ruky. Čekání bylo nekonečné. A pak se tam objevily dvě čárky. Dvě čárky, které mi převrátily život naruby. „Já budu mít holčičku,“ vyklouzlo mi z úst. Přestože jsem to ještě neměla potvrzené lékařem, mé srdce tomu věřilo. Jenomže jsem si rovněž začala pohrávat s myšlenkou, jestli to nakonec nebude kluk.

Týdny rychle ubíhaly, blížil se screening. Byla jsem nervóznější než kdykoliv předtím. Na jedné straně jsem měla obrovskou radost, že uvidím svoje děťátko, na druhé straně jsem měla strach, co kdyby něco nebylo v pořádku. Když jsem si lehla na lůžko a obrazovka ožila, dech se mi zatajil. Viděla jsem maličké tělíčko, ručičky, nožičky a pak – to, co mě dostalo nejvíc – jeho srdíčko. Bilo rychle a jistě, a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je jedno, jestli to bude kluk, nebo holka, na tom všem, o čem jsem celé roky snila, už nezáleželo. Chtěla jsem jen držet svoje dítě v náručí, cítit jeho vůni, být mu mámou.

Doktorka se na mě usmála a zeptala se: „Tak co, maminko, chcete vědět pohlaví?“

Pohlédla jsem na ni, a i když mi srdce pořád šeptalo slovo „holčička“, jen jsem zakroutila hlavou. „Ne,“ odpověděla jsem tiše. Ještě ne. Nechám tu naději žít. A tak jsem odešla s fotkou svého dítěte a s pocitem, že mám před sebou to největší dobrodružství mého života.

Další příběhy ze života →

Iva (35): Kamarádka si stěžuje, že čeká dalšího syna místo vysněné holčičky. Já bych za zdravé dítě dala cokoliv

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].