Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Na Zlín film festu jsem letos byl s dětmi potřetí. Už tedy věděly, do čeho jdou. Já jsem naopak měl obavy, protože je v poslední době vídám hlavně s telefony v ruce. Sledují krátká videa na sociálních sítích a často mi o nich povídají. Zvládnou sedět v kině a denně zhlédnout dva až tři dlouhé filmy?
Možná je to náhoda, ale přišlo mi, že letos bylo ve Zlíně hodně filmů, jejichž hrdinové neměli jednoho nebo i oba rodiče. Děti se nad tím, na rozdíl ode mě, nepozastavují. Možná právě proto děti podobné příběhy tolik zajímaly. Nebyly pro ně něčím vzdáleným, ale znají to ze svého okolí. Spousta jejich kamarádů a spolužáků vyrůstá v neúplných rodinách. Vlastně si z toho dělám hlavu víc já, pro ně je to normální.
Lze vyměnit telefon za kino?
Nebyla to jediná věc, ze které jsem si dělal hlavu. Vím, jak dlouhá videa sledují na internetu a jak je náročné zaujmout je něčím jiným. Knihy mají moc písmenek, deskovky jsou nuda, výlety do lesa také, protože je to jen strom vedle stromu. Jak tedy budou fungovat na filmovém festivalu, kde je denně čekaly dva až tři filmy a doprovodný program?
Těmito myšlenkami jsem se zaobíral celou cestu vlakem do Zlína. Až na místě mi došlo, že moje obavy byly zbytečné. Děti se rychle přepnuly do režimu, kdy sice telefon je fajn, ale když jsme v kině, může jít do kapsy a pozornost se na dvě hodiny soustředí na to, co je na plátně.
Snažím se zjistit, čím to je. Jak se to liší od toho, když jim chci doma pustit něco nového, trochu jiného, co ještě neviděly desetkrát. Třeba irský animovaný snímek Vlkochodci jsem jim chtěl doma pustit už dávno, ale nikdy neměly zájem. Zato ve Zlíně je okouzlil.
„Možná to bude tou atmosférou. Víš, doma je to jiné, to bych občas sáhla po telefonu, jestli někdo nepíše,“ zamýšlí se dcera.
Doma také máme k filmu nezdravou limonádu a popcorn, ale ano, když se vedle vás směje nebo dojímá plné kino, je to něco jiného. Doma je film jen jednou z mnoha možností, mezi kterými neustále přeskakujeme. V kině žádná další okna neotevřete.
Nemůžete si během promítání odskočit na sociální sítě ani si pustit jiné video. Dvě hodiny sledujete jen jeden příběh. Možná právě proto děti kino stále baví. Jejich pozornost se netříští a mohou se soustředit na jednu věc. A lépe si to užijí.
Na festival díky číslu 67
Syn je ve věku, kdy jsou rodiče trapní a trávit s nimi čas, nedej bože dovolenou, už je pro něj pomalu utrpením. Když jsem se ho ptal, jestli s námi půjde do Zlína i příští rok, automaticky řekl, že ne. Jenže já se ho neptal jen tak. A za chvíli se mi potvrdilo, že jsem o krok napřed.
Zamyšleně se podíval na plakát k letošnímu 66. ročníku. „Jasně, že půjdu, vždyť bude 67. ročník,“ usmál se.
Pokud máte doma teenagery, patrně víte, že číslo 67 (anglicky vyslovované six seven a specifický pohyb rukama, pozn. red.) se v posledních měsících stalo internetovým memem, který se šíří hlavně na TikToku. Ne že by to dávalo smysl, alespoň mě ne. A to vím, jak a kde to vzniklo. Ale pokud to pomůže a syn příští rok půjde do Zlína s námi, tak proč ne. Zbývá mi už jen doufat, že si za rok na to vzpomene. A nebude zrovna hitem nějaké vyšší číslo.
Takže to letos dopadlo jako obvykle. Moje obavy z toho, jak děti přijmou některá témata ve filmech, nebyly na místě. Jsou vyspělejší, empatičtější a chytřejší, než si myslím. A strach z toho, že se začnou v kině nudit a sáhnou po telefonech, jsem také měl zbytečně. Možná tedy není problém v tom, že by dnešní děti nedokázaly udržet pozornost. Možná jim jen málo často nabízíme něco, co je skutečně pohltí. Když jim to nabídnete, telefon najednou není tak důležitý.
