GLOSA: Příběhy ze Zlína aneb Jak s dětmi mluvit o smrti a nejen filmové

Zlín film festival 2024: Jak s dětmi mluvit o smrti a nejen filmové
Zdroj: Freepik

Zlín film festival jsme letos navštívili podruhé, zejména kvůli filmům, které otevírají důležité otázky ze života. Nejde v nich o to, jaké šaty si vybere princezna, ale o skutečné přátelství, rodinu, smutek či smrt. Zkrátka to, co člověka provází životem, ať už je malý nebo velký.

Imrich Rešeta
Imrich Rešeta 05. 06. 2024 12:00

Kdyby měla filmy vybírat dcera, asi by v nich byly princezny a kočičky. Pokud by měl volnou ruku syn, šlo by určitě o japonské anime nebo horory, které ho v poslední době hodně lákají, ale zatím jen sbírá odvahu. Proto mi přišlo ideální zamířit s dětmi opět do Zlína, kde se letos konal už 64. ročník filmového festivalu pro děti a mládež. Tamější dramaturgie je specifická a promítají věci, které bohužel v televizi jen tak neuvidíme.

Jak s dětmi mluvit o těžkých tématech

Je zajímavé sledovat, jak se liší pohledy dětí na filmy. Zatímco dcera ocenila animovaný příběh Mary a cesta do minulosti, ve kterém se potkávají čtyři generace žen z jedné rodiny, synovi emotivní příběh nesedl. Alespoň to tvrdil. Ale je možné, že hraje drsňáka, přeci jenom už je na prahu puberty a snaží se co nejrychleji dospět.

Ty "jiné" filmy, které se promítají ve Zlíně, neuhýbají před žádným tématem. Letos to byla sexuální orientace (Mladá srdce), smrt blízké osoby a její důsledky (Mary a cesta do minulosti, Čaroděj Kajtek) nebo předčasná dospělost (Bílý koník).

Přínosem jsou také doprovodné diskuse s tvůrci. Německá režisérka Mara Eibl-Eibesfeldt, která ve Zlíně představila svůj dobrodružný snímek Thabo a případ nosorožec, pronesla o životě a věcech kolem nás myšlenku, na kterou budu dlouho vzpomínat. A po přečtení tohoto textu zjistíte, proč je tomu tak. "Děti to berou tak, jak to je. Nemají postranní myšlenky. Jen je potřeba nechat jim čas," řekla režisérka.

Zatímco obvykle se s dětmi o filmech bavíme v kategoriích líbí/nelíbí, na festivalu je příležitost otevřít se trochu víc, neboť sledování filmu na velkém plátně přináší silnější zážitek. A navíc to filmy uváděné ve Zlíně samy nabízí. Byl jsem zvědavý, jak si budeme letos povídat o tématech, která obvykle doma na pořadu dne nemáme. Jenže osud to zařídil trochu jinak...

Jak s dětmi mluvit o smrti

Druhý den festivalu totiž poznamenal člověk, který spáchal sebevraždu. Pro svůj čin si zvolil obchodní dům, kde se promítala velká část festivalových filmů. A my jsme bohužel byli u toho, stejně jako desítky dalších dětí. To už je kapku jiná situace, než sledovat něco tragického na plátně a pak si o tom povídat třeba u zmrzky.

Když jsme se dostali z obchoďáku cestou, která vedla mimo té hrůzné scény, přihnala se obří bouře. Míjeli jsme policii a další záchranné složky, které mířily na to místo. Všichni jsme se klepali, děti se ptaly, jestli to ten člověk přežil. Nenapadlo mě nic lepšího, než jim říct, že možná ano. I když to, co jsem viděl, mi říkalo opak, nechal jsem si to pro sebe. Schovali jsme se v nějakém podchodu, mlčeli, objímali se a koukali na bouři.

Hrozně lilo, blesky byly opravdu silné a hřmělo, až z toho bolely uši. Přemýšlel jsem, jak s dětmi mluvit o tom, co se stalo. A proč se to stalo... Viděl na jejich tvářích, že je to sebralo. Ale přiznám se, že jsem prostě nevěděl, co udělat. Rozveselit je? Je to vůbec v dané situaci vhodné?

A pak se stalo něco, co bych nikdy nedokázal vymyslet. V tom největším dešti kolem nás prošel chlap. Byl do půl pasu svlečený, ale déšť mu nevadil, spíše to vypadalo, že si ho užívá. Hrdě se nesl s hlavou vztyčenou a usmíval se. Pohled na něj uvolnil napětí. Děti se začaly smát. S úlevou jsem si oddechl, ale nepřestával jsem kroutit hlavou nad tím, po jaké komplikované horské dráze se život někdy řítí.

Nevím, jestli mě ta událost naučila, jak správně mluvit s dětmi o smrti. Ani jestli ji sám dovedu zpracovat správným způsobem. Existuje vůbec správný způsob? Vím ale, že pokud ve složité situaci budeme držet pohromadě, i ti z nás, co se snaží být co nejdříve dospělí, se otevřou a zjistí, že se mají o koho opřít. A oni to přijmou, protože tak to v rodině zkrátka je. Jen možná potřebují trochu času...

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Související články

Další články