Facebook
Instagram
Zlín film festival mi přišel jako fajn příležitost, abychom dětem ukázali, že existují i jiné filmy. Jiné v tom smyslu, že v nich nepobíhají princezny, odvážní pejsci a všechno není jen sladké a plné barev. A že ve filmech mají děti zkrátka i reálné problémy.
Doma si nepouštíme jenom disneyovky a v posledních letech u nás frčí i japonské anime, což je docela svérázná oblast animované tvorby. Ale třeba severské země známe jen z knih Astrid Lindgren nebo Tove Jansson. Tak jsme si sbalili kufry a vyrazili do Zlína, kde uspořádali už 63. ročník filmového festivalu pro děti a mládež.
Co dávají v kině?
Začalo to vlastně již nějakou dobu před odchodem. Když jsem chtěl děti ráno motivovat, že na několik dní vynechají školu a ještě budou chodit do kina, zavládla vlna nadšení. Neměla dlouhého trvání...
„Bude tam i Mimišéf?" zazněl první dotaz. Záporná odpověď srazila počáteční nadšení. Když začnu vysvětlovat, že jsou tam trošku jiné filmy, které běžně v kině neuvidí, ze vzdálených zemí a některé pouze s titulky, vytváří to nějakou bariéru.
Jedno dítě sahá po telefonu, druhé mi začne vykládat o neoblíbené učitelce. Kapituluji, ale rovněž se začínám utěšovat tím, že na místě to bude jiné. Atmosféra festivalu je snad pohltí.
Jak přežít filmový festival ve Zlíně
Zatímco já oceňuji, že Zlín má prostorné ulice, nízké cihlové domky a spoustu zeleně s obzvláště vzrostlými stromy, děti zajímají jiné věci. S výkladem o Baťovi neuspěji, ale naštěstí mají i tady fastfoody a wi-fi.
Za chvíli si všímám, že i moje potomky pohlcuje festivalový život. Zkoušíme si červený koberec, dovádíme ve fontáně a i když by jim filmy nakonec možná ani nechyběly, zajdeme také do kina.
Kombinace "výhrůžek", příslibu návštěvy známého řetězce fastfoodu, ale i prostého nalákání na zajímavý příběh zafungovala. Začínáme pásmem krátkých filmů, ať zjistíme, jestli to bude fungovat. Jsou z Francie, Německa a Velké Británie, takže žádná exotika. Ale jeden dorazil z Kataru, jmenuje se Fraiha a je o holčičce, která se tak trochu pere s domácími úkoly. Jenže maminka, která tráví celé dny doma u sporáku, neumí číst. A tak jí nemůže pomoct.
Kde jsou zombíci?
Pro náš první společný filmový festival vybíráme opatrně, takže nedošlo na žádná existenciální dramata o životě bez naděje, ale zaujalo je snad všechno. Jistě, příběhy se neobešly bez rozpadnutých rodin nebo špatné sociální situace, ale zdá se, moje děti že tyto věci berou jako prostý fakt, takže je v pohodě přijmou.
Spíše já sám v přítmí kina leckdy doufám, že titulky ještě chvíli potrvají, ať se mi přestanou lesknout oči. A pak přemýšlím, jestli je festival jenom pro děti. Třeba Všechny mé barvy, což je emotivní příběh holčičky, které zešedne svět po smrti maminky, mi dal docela zabrat.
Jenže pak se rozsvítí světla a syn řekne větu, která nás provází snad celým festivalem: „Dobrý, ale já bych tam dal zombíky." A všechny chmury zažene.
