Facebook
Instagram
Maminku máme všichni. Může nás někdy vytáčet nebo popichovat, ale pořád je to naše milovaná máma, která nám dala život. Také jednu takovou mám. A když za mnou přijede z Vysočiny do Prahy, je to jako velká vizita. Uši sis umyla? Co ten záchod, je opravdu čistý? A proč na mě nemáš čas?
Jak už to tak bývá, maminka se na návštěvu standardně ohlašuje v nejméně vhodnou dobu. Nedávno například volala, že přijede, ačkoli jsem jí vysvětlovala, že jsem nemocná. Odmítala mě poslouchat a raději vyprávěla o tom, co nového musí kamarádkám dovézt z Primarku a Luxoru. Když jsem jí potom otevřela dveře, překvapeně vykřikla: „Ty jsi nemocná?" Ano, byla jsem.
Hlavně, aby byl čistý záchod
Namísto jakékoli empatie ale okamžitě zamířila do koupelny, aby zde podrobila důkladnému zkoumání toaletu. Jak totiž moje máma s oblibou říká, podle stavu záchodu se pozná správně uklizená domácnost. Pominu to, že jsem byt před jejím příchodem hystericky drhla a uklízela posledních 24 hodin. Co myslíte? Samozřejmě, že podlaha v koupelně podle jejího názoru nebyla umytá dostatečně a že ručníky jsou podle jejího názoru seprané až hanba. Bez ohledu na to, zda v bytě žiju sama - kdo se na to má koukat?
To není možné, ty pracuješ!
Fascinující je také to, že máma si neváhá udělat dovolenou v pracovní den a je potom celá překvapená, že s ní nemůžu jít na oběd do centra a potom nakupovat. „Nebudu tě vyrušovat, jen si to hezky dodělej," řekne soucitně, posadí se na gauč a mlčky mě hypnotizuje. Když se ponořím do práce, zaslechnu hlasité pípání. „Mami?!" Najdu ji u trouby - mačká jednotlivá tlačítka a nahlas se diví, že pípají. Ano, i tohle umí moje máma.
Mami, kolik je ti let?
Když jí vysvětlím cestu autobusem a metrem, rozhodne se odvážně vypravit do víru velkoměsta sama a slibuje: „Vůbec o mně nebudeš vědět!" Hrdinství jí vydrží asi hodinu, pak se v obchodním domě začne nudit. „Tak kde jsi? Já tady čekám!" volá celá rozčilená od kávy a dortíčku. Začínám pochybovat o tom, kolik let mojí mámě vlastně je a jestli se náhodou nevrací do dětství.
Foťák ji neposlouchá, klávesnice také ne
V tu chvíli mi dojde, že pokud chci její návštěvu přežít ve zdraví a aniž by mě vyhodili z práce, budu ji muset nějak zabavit. A tak jsem ji poslala do Národního muzea. I zde byla komunikace s ní zajímavá, protože před pár dny dostala první chytrý telefon a teprve se seznamuje s psaním na klávesnici. „Jsem na kupodivu. Bezva! Ke to zády moc hezký, vidím to na dlouho," píše z muzea a já si můžu jen domyslet, že našla kupoli, je to moc hezké a vidí to na dlouho. K tomu mi nezapomíná posílat polovičaté, šišaté nebo rozmazané fotky všeho, co cestou vidí.
Hlavně se neptej, kdy už budu mít děti
Když potom máma z Prahy odjíždí, přemýšlím nad tím, co bych nikdy nechtěla působit svým dětem. Nechtěla bych jim lézt do soukromí - tajně číst deníčky, prohledávat zásuvky nebo čichat k oblečení. Vyvarovala bych se komentování výběru partnerů, školy nebo práce. Rozhodně bych nehodnotila, co mají na hlavě za účes nebo jak si nalakovaly nehty. Nechodila bych před nimi nahá a už vůbec neprděla nebo nekrkala. Neztrapňovala bych je před spolužáky. V jejich vlastním bytě bych jim neuklízela, neumývala nádobí ani nekomentovala obsah jejich ledničky. A už vůbec bych se jich v dospělosti neptala, kdy už budou mít děti a udělají ze mě babičku.
