Hana (65): Vnučka se mi ztratila v nákupním centru a já v afektu selhala. Snacha už nechce, abych ji hlídala

Svou vnučku zbožňuji, a když ji mám na hlídání, je to pro mě vždycky svátek. V poslední době se ale začala projevovat její tvrdohlavost a mám co dělat, abych ji udržela na uzdě. Je přesně v tom věku, kdy děti testují hranice a zkouší, co si mohou dovolit.

Libuše (62): Vyzvedávala jsem vnučku ze školy a vařila jí obědy. Dcera se divila, když jsem jí za ty služby vystavila účet

Vnučka byla nezvladatelná

Eliška je takové zlatíčko s čertem v těle. Umí být neuvěřitelně milá a hodná, že byste ji láskou snědli, ale vzápětí vás dokáže přivést k šílenství. Chová se jako neřízená střela. Zatímco ona má energie na rozdávání, mně síly pomalu ubývají. I tak se ale pokaždé snažím, abychom si společný čas co nejvíce užily.

Během jedné naší výpravy do nákupního centra se ale situace vymkla kontrole. Eliška mi už cestou z parkoviště začala odbíhat a já měla plné ruce a nohy práce, abych ji chytila dřív, než vběhne mezi lidi. Brala to jako skvělou hru, jak za ní sotva popadám dech. Obchodní dům pro ni byl jedno velké hřiště.

Začala se mi schovávat za regály a věšáky. Lítala jsem za ní a prosila ji, ať toho nechá. Pak se mi ale najednou ztratila z dohledu. Vyděšeně jsem ji hledala a volala, ale neozývala se. Nevěděla jsem, co si počít. Každá vteřina byla nekonečná a v hlavě mi naskakovaly ty nejhorší scénáře, že ji někdo unesl.

Barbora (74): Zaplatila jsem za vnučku statisícové dluhy, ona mě pak osočila ze sobectví kvůli rodinným šperkům

V afektu jsem ji jednu plácla

Běžela jsem k informacím, aby ji vyhlásili, ale naštěstí to nebylo nutné. Jedna paní mi ji přivedla za ruku s tím, že ji našla schovanou pod kabáty. Nesmírně se mi ulevilo a chtěla jsem ji v radosti obejmout. Eliška mě ale vztekle odstrčila, zřejmě proto, že jsem jí přerušila její schovávanou. To byla poslední kapka a v tom afektu jsem jí plácla přes zadek. „Takhle se přece nechováš! Víš, jaký strach jsem o tebe měla?“ vydechla jsem ještě celá roztřesená.

Považovala jsem to za výchovné plácnutí, který jí pomůže si uvědomit, že takhle se k babičce chovat nemůže. Jenže následky byly úplně jiné, než jsem si představovala. Když se o incidentu dozvěděla snacha, rozpoutalo se peklo. „Jak jste si vůbec mohla dovolit naši dceru uhodit?“ křičela na mě rozzlobeně do telefonu.

Z její reakce jsem byla v šoku. „Nechtěla jsem jí ublížit, jen jsem jí plácla, aby pochopila, že tohle chování je nepřijatelné,“ snažila jsem se bránit. Snacha ale hystericky opakovala, že jsem překročila všechny meze a že je striktně proti fyzickým trestům. A proto bude nejlepší, když už malou nebudu nikdy hlídat sama.

Žofie (68): Odpírala jsem si vše, aby vnučka mohla studovat. Ta mě však krutě podvedla a peníze zneužila

Syn se snaží vše uklidnit

Jsem z toho dodnes zničená. Už několik týdnů jsem svou vnučku neviděla a chybí mi každý den. Zároveň si ale za svým činem stojím. Jsem přesvědčená, že jedno plácnutí přes zadek čas od času neublíží. Vždyť jsem tak vychovala i svého syna a vyrostl z něj slušný člověk. Nemyslím si, že by situace byla tak dramatická, jak ji snacha líčí. Její benevolentní přístup k výchově se jí jednou může vrátit jako bumerang. Ale je mi jasné, že na moje názory se už nikdo neptá.

Můj syn se mě snaží utěšovat a přemluvit svou ženu, aby se situace uklidnila. „Mami, chápu, že jsi to neudělala ve zlém, ale Klára to vnímá jinak,“ vysvětloval mi. „Zkus s ní ještě promluvit, říct jí, že jsi jednala ve strachu o malou,“ radil mi. Jenže s ní není řeč. Snacha trvá na svém. „Hana už naši dceru sama hlídat nebude. Pokud ji chce vidět, může přijít k nám na návštěvu,“ vzkázala mi stroze.

Chybí mi ty chvíle, kdy jsme byly jen my dvě, a bojím se, že už to nikdy nebude jako dřív. I když si myslím, že moje reakce byla oprávněná, hledám způsob, jak to napravit. Nechci o vnučku přijít a musím najít cestu, jak si znovu získat Klářinu důvěru.

Eliška (58): Vnučka mi chtěla představit svého nového partnera. Když jsem ho uviděla, po dlouhých měsících jsem se rozesmála k slzám

Názor vztahového odborníka

Na první pohled se zdá, že jde o spor o to, zda je jedno plácnutí přes zadek přijatelné. Ve skutečnosti je to až druhá vrstva. Podstatou je otázka, kdo rozhoduje o výchově dítěte, a otázka důvěry. Hana vnímá zákaz jako trest za drobnost a měří ho odůvodněním svého činu. Klára ho ale měří jinak. Pro ni nejde o sílu plácnutí, ale o to, že někdo, komu svěřila dítě, vědomě udělal něco, co ona jako matka odmítá. Navíc si Hana za svým činem stojí a při rozhovoru se snachou ho obhajuje. Klára tak nemá jistotu, že se to nebude opakovat. Dokud ji mít nebude, dceru babičce samotné nesvěří.

Druhá věc, kterou Hana zatím nepojmenovala, je povaha jejího činu. Sama ho nazývá výchovným pohlavkem. Z jejího popisu ale vyplývá něco jiného. Několik minut prožívala hrůzu, že vnučku někdo unesl. Pak přišla úleva a hned nato odstrčení. Plácnutí tak vypadá spíše jako výbuch napětí než promyšlený výchovný krok. To je lidsky srozumitelné a nedělá to z Hany špatnou babičku. Pro matku je ale rozdíl mezi „vychovávám tělesným trestem“ a „v šoku jsem selhala“ zásadní. To první je principiální neshoda, to druhé je chyba, kterou lze přiznat a odpustit.

Je fér říct, že Hanin názor není výstřední. Většina lidí její generace takto vychovávala a vychovávána byla a mnoho z nich vyrostlo ve slušné dospělé. Odborná literatura se sice kloní k tomu, že systematické tělesné tresty nepřinášejí výchovný efekt, který se od nich čeká, ale o efektech ojedinělého mírného plácnutí se vedou spory. Hana proto nemusí přijmout, že udělala něco hrozného. Jenže tady to není rozhodující. Rozhodující je, že rodiči Elišky jsou Klára a syn a jejich pravidla platí i tehdy, když s nimi babička nesouhlasí. Stejně jako kdysi platila Hanina pravidla pro jejího syna bez ohledu na názor tehdejší tchyně.

Stojí za zvážení i jedno alternativní vysvětlení Klářiny přísnosti. Matka se nedozvěděla jen o plácnutí. Dozvěděla se asi také, že se jí dcera v obchodním centru ztratila a že ji přivedla cizí paní. Část jejího vzteku může pramenit z obavy, zda babička energického předškoláka na takových místech zvládne. Dana sama píše, že jí síly ubývají. To není výčitka, ale realita, se kterou je dobré počítat.

Pokud chce Hana obnovit důvěru, nejvíce jí pomůže přestat vést spor o to, kdo má pravdu. Může si svůj názor na výchovu ponechat, nikdo ji nenutí, aby ho změnila. Klára ale potřebuje slyšet něco jiného než obhajobu. Například že Hana v tu chvíli jednala ve strachu a v afektu, že to nebylo správné vůči ní jako matce, a že ví, že Klára fyzické tresty odmítá, a bude to respektovat. Bez dodatků typu „ale“ nebo „vy ji moc rozmazlujete“. Omluva, ke které se připojí výčitka, se ruší sama.

Dobré je také omluvu adresovat Kláře přímo, ne přes syna. Pokud bude prostředníkem, snacha to může číst jako tlak, který na ni manžel vyvíjí ze strany své matky, a to ji spíš zatvrdí. Syn může pomoci tím, že rozhovor umožní, ale mluvit musí obě ženy spolu.

Nabídku návštěv u nich doma by Hana neměla brát jako ponížení, ale jako jedinou cestu, která se teď nabízí. Důvěra se po takovém zlomu vrací postupně, skrze opakovanou zkušenost, že se nic podobného nestalo. Pravidelné a klidné návštěvy, při nichž Hana respektuje to, jak rodiče s Eliškou zacházejí, jsou tím nejpřesvědčivějším argumentem. Časem lze navrhnout kratší hlídání u nich doma, později delší. Místa jako nákupní centra, kde se s neposedným dítětem snadno ztratí kontrola, je rozumné na čas vynechat, a to i kvůli Haně samotné.

Klářino „nikdy“ je vyslovené v hněvu a málokdy vydrží, pokud druhá strana nedává důvod ho obhajovat. Hana nemá v rukou, zda a kdy snacha změkne. Má ale v rukou, zda jí k tomu dá příležitost.

Mgr. Pavel Pařízek Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, která usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].