Šárka (34): Stala jsem se odpadkovým košem na práci, kterou nikdo dělat nechce

Seděla jsem u stolu v kanceláři na Stodůlkách, před sebou tři otevřené tabulky a v nose mě šimral ten sladkej, až ulepeně těžkej parfém od kolegyně z vedlejšího stolu. Klávesnice lepila, někdo na ní kdysi vylil kafe a už to nikdo neřešil. Já jo. Já řeším všechno.

„Hele, můžeš mi na to mrknout?“ přiletělo zleva. Ani jsem nezvedla hlavu. Věděla jsem přesně, co to znamená. Ne „mrknout“. Udělat!

Lada (44): Manžel mě opustil kvůli těhotné kolegyni. Po letech se vrátil s dítětem v náručí a prosbou o druhou šanci

Když děláš, tak dělej všechno

Nastupovala jsem jako asistentka nákupčího. V popisu práce „zlomek agendy“, jak mi říkali na pohovoru. Pomoc s podklady, komunikace, drobnosti. V reálu? Smlouvy, akce do letáku, urgence dodavatelů, tabulky, které nikdo jiný neuměl otevřít, natož pochopit.

Ze začátku jsem byla ráda. Člověk má pocit, že je k něčemu. Že ho berou vážně. Nákupčí se na mě mohl spolehnout, a to mi dělalo dobře. Jenže pak se to začalo lámat. Oddělení vedle… ti si to chodili spíš odsedět. Dlouhý kafe, dlouhý obědy, věčné „nestíhám“, ale když člověk prošel kolem, tak řešili víkend nebo dovolenou. A věci? Nechávali ležet. Doslova.

A pak to přišlo ke mně. Ne oficiálně. Prostě to nějak dopadlo.

Monika (49): Myslela jsem si, že mám vedle sebe dobrou kolegyni i kamarádku. Jenže pak mě neskutečně zradila

Vyhnít a hodit na mě

Nejhorší bylo, že to nebyla náhoda. Oni to nechali vyhnít schválně.

Termín se blížil, nikdo nic neudělal, začal stres. Nákupčí byl nervózní, protože to šlo za ním. A já? Já jsem věděla, že když to nevezmu, tak budeme oba za idioty.

Tak jsem to vzala. Jednou. Podruhý. Po desátý.

A pak už to bylo automaticky. Nikdo se ani neptal. Prostě se počítalo s tím, že to „nějak zařídím“. V hlavě mi šrotovalo, proč vlastně já. Ale zároveň jsem věděla proč. Protože to umím. Protože to dotáhnu.

Protože jsem blbá.

Martina (41): Fascinuje mě život mé kolegyně. S manželem si projevují úctu způsobem, který se dnes už nevidí

Šikovnost jako past

Začalo to nenápadně.

„Ty máš takový přehled, to bys zvládla.“

„Ty to máš rychle hotový.“

„Na tebe je spoleh.“   

Zní to hezky. Fakt jo. Jenže pak sedíš v šest večer v prázdný kanceláři, venku už tma, tramvaje řinčí a ty koukáš do monitoru, kde máš další smlouvu, kterou jsi ani neměla vidět. A v žaludku takovej ten pocit, jako když se snažíš spolknout něco, co tam nechce jít. Nákupčí na mě tlačil, protože musel. Já tlačila sama na sebe, protože jsem nechtěla, aby vypadal špatně.

A ostatní? Ti si jeli svoje tempo. V klidu. Občas jsem slyšela: „Ty to máš dobrý, ty jsi rychlá.“ Jo. Rychlá. A úplně vyždímaná.

Jonáš (37): Manželka chtěla víc peněz, tak jsem změnil práci. Teď jí vadí, že nejsem moc doma

Malý věci, co tě rozloží

Pamatuju si jeden moment. Seděla jsem tam, ruce už trochu třesoucí se, a snažila se dopočítat nějakou akci. Vedle někdo hlasitě žvejkal. Takový to mlaskání, co ti leze do mozku jak hřebík.

A v tu chvíli mi to docvaklo.

Že kdybych zítra nepřišla, tak se to všechno sesype. Ale ne proto, že by to bylo tak složitý. Jen proto, že ostatním se nechce. A že já to držím pohromadě jak nějaká blbá izolepa.

Magdaléna (34): Myslela jsem, že jde o povýšení, ale získala jsem mnohem víc. Se šéfem teď sdílím i rána

A co dál?

Teď sedím zase u toho stolu. Další tabulka, další „rychlá pomoc“. Už ani nereaguju. Jen si to přeposílám do svýho seznamu.

Mám toho plný zuby. Fakt.

Ale zároveň… když něco nechám být, vím přesně, jak to dopadne. A ten pocit, že někdo nahoře bude kroutit hlavou nad výsledkem, který jsem mohla ovlivnit, mi nedá spát.

Takže to zase udělám. A oni to ví.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].