Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena si myslela, že žije spokojený rodinný život, dokud neobjevila důkazy o manželově nevěře. Místo konfrontace se ale rozhodla mlčet. Nechce přijít o rodinu, a tak se raději vnitřně trápí a navenek nedává nic znát. Její kamarádka vůbec nechápe, jak to může vydržet.
Jako malá jsem vyrůstala v rozvedené rodině a dodnes je mi špatně, když si na to vzpomenu. Naši si mě přehazovali jako horký brambor a já jsem vlastně nikde neměla opravdový domov. Už tehdy jsem se zařekla, že až jednou budu mít vlastní rodinu, tohle nikdy nedopustím.
Hned jsem si všimla podezřelých změn
Začalo to nenápadně, jako z příručky pro podváděné manželky. Klasické podezřelé změny, kterých si nešlo nevšimnout. Najednou se můj muž Robert začal víc starat o svůj vzhled. Nové oblečení, častější návštěvy posilovny, telefon neustále u sebe. A to dokonce i na toaletě. Bylo mi jasné, že něco tají. Ale místo toho, abych ho špehovala, jsem dlouho přemýšlela, jak se k tomu postavím.
„Kam jdeš dneska večer?“ zeptala jsem se jednou, když se chystal ven.
„Máme pracovní večeři s klientem,“ odpověděl bez zaváhání a přitom se na mě ani nepodíval.
Bylo mi jasné, že lže. Takhle vyparáděný a navoněný na pracovní schůzky nikdy nechodil. A za pár dní jsem našla první důkaz. Když jsem chtěla vyprat jeho džíny, v kapse jsem objevila dvě účtenky. Z restaurace a hotelu, kde jsme nikdy spolu nebyli. Musela jsem se hystericky smát. Tak trapně okaté. Nechápala jsem, že se ani nesnažil zamaskovat stopy.
Pravdu znám, ale mlčím
Nakonec jsem to rozdýchala a místo toho, abych na něj udeřila, rozhodla jsem se mlčet. Ne proto, že bych nechtěla znát pravdu – tu už jsem vlastně znala. Ale bála jsem se toho, co by následovalo. Možná by pod mým tlakem udělal to, čeho jsem se děsila. Sbalil se a odešel. Představa, že bychom zůstali s dětmi sami, mě vážně děsila. Nechci, aby mé děti zažívaly to, co já. Chci, aby měly úplnou rodinu. I přesto, že to znamená vzdát se vlastní důstojnosti.
Moje nejlepší kamarádka Petra ale poznala, že se něco děje. Po dlouhém naléhání jsem se jí u vína svěřila. Zírala na mě šokovaně. „Cože? To je teda bídák... Uhodila bych na něj hned!“ řekla mi. „Doufám, že si to nenecháš líbit...“
„A co bych tím získala?“ odpověděla jsem. „Přizná se? Těžko. A pokud ano, co budu dělat? Odejde? Sama s dvěma dětmi to prostě nezvládnu,“ svěřila jsem se Petře.
Kamarádka si povzdechla. „To mu to budeš vážně tolerovat? Nechápu...“ Ani já ne. Ale vím, že rozvod by bolel mnohem víc.
Doufám, že ho to přejde
Když ho teď vidím, jak se nakrucuje před zrcadlem, snaží se být milý více než jindy a jak si víc hlídá své soukromí, bolí to. Vím, že se schází s jinou ženou. Možná se do ní dokonce zamiloval. Ale já si stále říkám: Snad ho to jednoho dne přejde, uvědomí si, že rodina je pro něj důležitější a vrátí se zpátky. A vše zas bude jako dřív...
Možná jsem opravdu hloupá a naivní, jak si myslí Petra. Možná se jen bojím čelit realitě. Ale dokud mám naději, budu čekat. Nerozbiju naši rodinu jen kvůli nějakému úletu. Protože někdy je lepší zavřít oči, nepátrat a nic neřešit.
Názor vztahové terapeutky
Příběh Aleny zachycuje vnitřní konflikt mezi potřebou zachovat rodinnou stabilitu a potlačovaným prožíváním zraňující reality partnerské nevěry. Její rozhodnutí mlčet nelze vnímat jako slabost, ale spíše jako obrannou strategii vycházející z dřívější traumatické zkušenosti s rozpadem vlastní původní rodiny.
Nevěra partnera tak v jejím prožívání neohrožuje pouze manželský vztah, ale aktivuje hluboce zakořeněný strach ze ztráty domova, jistoty a kontinuity pro děti. Aleninu mlčení tak lze rozumět jako pokus udržet kontrolu nad situací a oddálit konfrontaci s možnými důsledky, které vnímá jako ohrožující a nezvládnutelné. Naděje, že se situace „sama vyřeší“, zde plní funkci psychické ochrany před bolestivým rozhodováním, nikoli realistického řešení.
Z terapeutického hlediska by bylo vhodné práci směřovat k bezpečnému otevírání Aleniných obav a traumatu s rozpadem rodiny, k posílení její schopnosti rozlišovat mezi ochranou dětí a sebezapřením, k postupnému hledání možností, jak situaci aktivně a s respektem k sobě samé uchopit. Cílem by nutně neměly být okamžitá konfrontace či rozhodnutí o setrvání ve vztahu, ale posílení schopnosti rozlišovat vlastní potřeby, hranice a osobní integritu.
Mgr. Jana Hazuková, terapeutka, koučka psychoenergetické transformace mysli, práce s emocemi a prožíváním.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
