Simona (43): Po letech dřiny na vlastní firmě jsem se zhroutila. Pobyt v nemocnici nadobro změnil mé priority

Po více než 20 letech v podnikání jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou. Vybudovala jsem firmu od nuly, prokousávala se každou překážkou, která mi stála v cestě, a byla na to hrdá. Byla jsem zvyklá řešit věci po svém, spoléhat jen na sebe a nikdy jsem nechtěla, aby mi někdo radil nebo mi do něčeho mluvil. Věřila jsem, že pokud chci něco udělat pořádně, musím to udělat sama. A tak jsem se stala svým vlastním šéfem – tvrdým, nekompromisním a neúnavným.

Mohlo by Vás zajímat:

Mirek (50): S kamarádem jsme vybudovali úspěšnou firmu. Pak mi přišel email, který mi obrátil život naruby

Celý život jsem tvrdě makala na úspěchu

Každý den jsem začínala brzy ráno a často jsem končila pozdě v noci, protože jsem věřila, že tvrdá práce je klíčem k úspěchu. Firma rostla, prodávali jsme víc, zisky se zvyšovaly a já jsem měla pocit, že jsem na vrcholu.

Čím víc jsem se ale nořila do práce, tím méně jsem vnímala, jak se mi život postupně rozpadá. Ignorovala jsem varovné signály – únavu, stres, ztrátu radosti z práce i ze života. „Vždyť úspěch přece vyžaduje oběti,“ opakovala jsem si pokaždé, když jsem cítila únavu. „Když nemůžeš, můžeš ještě třikrát!“ A tak jsem se překonávala a jela dál.

Jednoho dne se však všechno zhroutilo. Bylo to během oběda, který jsem do sebe hodila mezi dvěma schůzkami. Najednou jsem pocítila ostrou bolest na hrudi. Překvapeně jsem se zastavila a v šoku jsem si uvědomila, že nemohu popadnout dech. V té chvíli mi hlavou prolétla jediná myšlenka: „Tohle je infarkt.“ Svět kolem mě se začal točit a já se sesunula k zemi.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuš (38): Po rozvodu se mojí jedinou útěchou stala práce. Firmu jsem tím tak rozložil, že jsem skončil na terapii

Z nemocnice jsem odejít nezvládla

Probrala jsem se v nemocnici, obklopená přístroji a bílými stěnami. Doktoři mi řekli, že jsem měla štěstí – nebyl to infarkt, ale dopracovala jsem se na pokraj zhroucení. Dívali se na mě smutně, blahosklonně, jako bych utekla hrobníkovi z lopaty a já jen přemýšlela, co jsem všechno zameškávala, zatímco jsem ležela na posteli.

Hned druhý den jsem se při vizitě ptala, kdy mě propustí. Kdy konečně budu moct jít domů, abych mohla do práce. Všichni mě usměrňovali, ale já trvala na tom, že podepíšu revers a prostě odejdu. Ale když už jsem se balila, znovu se mi zatočila hlava a skácela jsem se k zemi, sotva jsem se stačila zachytit postele.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (47): S manželem jsme celé dny dřeli na baráku. Až v nemocnici jsem pochopila, jaká to byla chyba

Odpočinek se mi zalíbil

Moje spolubydlící zavolala sestru, která mi pomohla. Dívala se na mě s vědoucím výrazem a mně konečně došlo, že odejít nemůžu, že nejsem ve stavu, kdy bych mohla být doma sama, natož pracovat na úrovni, na kterou jsem byla zvyklá. A tak jsem si lehla zpět do postele a začala odpočívat. A kupodivu se mi to zalíbilo.

Tahle zkušenost mě donutila k zamyšlení. Uvědomila jsem si, že jsem byla svým nejhorším zaměstnavatelem – neustále jsem na sebe tlačila, vyžadovala výsledky a nikdy jsem si nedala čas na odpočinek. Představa, že bych mohla požádat o pomoc nebo delegovat úkoly, byla nepřijatelná. Ale teď jsem pochopila, že jestli chci přežít, musím se naučit přijmout, že na všechno nemusím být sama.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (31): Za všechny mé neduhy může strava v dětství. Máma nestíhala vařit, tak jsme se cpali sladkostmi