Iveta (34): V těžké době jsem zaměstnavateli vyšla opakovaně vstříc. Kdybych tak tušila, jak se mi odvděčí...

Když jsem před deseti lety začínala pracovat, měla jsem velké ambice - šplhat po korporátním žebříčku. Viděla jsem se v pozici ředitelky nebo aspoň vedoucí. Byla jsem asi stejně naivní, jako spousta mých vrstevníků, ale byla jsem také plná elánu a odhodlání.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (35): Můj manžel nechápe, že chci taky mít kariéru. Myslí jenom na sebe

Hned po škole jsem získala vysněné místo

Po škole jsem nastoupila do klasického korporátu na začínající pozici. Práce nebyla nic moc, ale plat byl v té době slušný, žila jsem si hezky a se svými sny a představami jsem věřila, že dole dlouho nezůstanu. Užívala jsem si spoustu benefitů, firemní večírky, možnost se vzdělávat a dostávat hezké peníze za tak akorát odvedené práce.

V prvních šesti letech se moje ambice naplňovaly. Vypadalo to se mnou opravdu dobře, dokonce jsem vyhrála i cenu za skvělou spolupráci napříč odděleními. Dostávala jsem pravidelně přidáno. Moje budoucnost se zdála nevyhnutelná a vskutku zářivá.

Mohlo by Vás zajímat:

Dalibor (45): Manželka byla vždy rodinný typ. Teď se rozhodla udělat kariéru a na nás kašle

Chtěla jsem zaměstnavateli pomoct v těžkých časech

Pak ale přišel covid. Jako pro všechny ostatní to byl neskutečný zásah do života. Všichni jsme si museli zvyknout na nový způsob práce a fungování. Žila jsem v té době sama, takže první lockdowny pro mě byly obzvlášť složité, ale stále jsem měla neoblomnou víru v lepší zítřky. Ale ty ne a ne přijít.

Během prvního lockdownu se firma zbavila několika desítek lidí. Dostali jsme možnost vzdát se části platu výměnou za stabilní místo, aby firma zůstala nad vodou. Přijala jsem.

O několik měsíců později si mě moje manažerka zavolala: "Iveto, je mi to moc líto, ale vaše pozice se eliminuje kvůli rozpočtové politice firmy. Nicméně vám mohu nabídnout jinou práci, sice s maličko horším platovým ohodnocením, ale budete mít jistotu, že o místo nepřijdete." Znovu jsem přijala a spoléhala na svoje vyhlídky, které mě neopouštěly ani v tak temných časech.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpa (40): Škoda, že lockdown už skončil. Život ve starých kolejích se mi vůbec nelíbí

Zdá se, že svoje místo zpět nedostanu

V následujících letech provázených covidem jsem se párkrát zeptala, jak to vypadá s mým původním místem, jestli ještě někdy bude existovat, protože jsem ho považovala za splněný sen. Vždy mi bylo přislíbeno, až se zlepší situace, skončí covid a svět se vrátí do normálu.

To se bohužel nestalo, ale i tak firma vykazuje zisky a rozhazuje za večírky a velké schůze dodavatelů, zatímco moje místo je stále eliminované, ačkoli moji agendu přebrala jiná kolegyně. Pokouším se šéfové neustále dokazovat, že jsem loajální, že chci zůstat a že jsem schopná, ale od podzimu 2020 jsem na stejné špatně placené pozici a nedostala jsem ani přidáno.

Většina mých známých i rodina mi říkají, že mám dát výpověď nebo jí aspoň pohrozit, ale já se bojím konfliktu, a ještě víc se bojím, že bych o práci mohla přijít. Sice to není ideální místo, ale je to práce. Kde bych v téhle ekonomické situaci hledala novou? Cítím se v koncích.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (56): Už delší dobu jsem bez práce, ale nechci dělat pokladní. To bych se hanbou propadla