Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Magda byla přesvědčená, že tvrdá práce a pečlivost se jednou dočkají ocenění. Vkládala do své kariéry veškerou energii, ale dlouho se jí zdálo, že to nikdo nevidí. Až do chvíle, kdy si jí všiml ředitel – nejdřív pro její schopnosti, později i pro něco víc. To, co začalo jako pracovní uznání, se postupně proměnilo v něco, co Magda vůbec nečekala.
Každý den jsem chodila do práce včas, ladila každý detail ve výkazech, kontrolovala data třikrát, než jsem klikla na „odeslat“, a zůstávala jsem po pracovní době, když ostatní odcházeli. Dělala jsem to, protože jsem věřila, že si toho někdo všimne, že si možná jednou zasloužím víc než jen stručné „díky“ v e-mailu.
Chtěla jsem víc
Nešlo jen o povýšení. Potřebovala jsem něco víc než výplatu načas – chtěla jsem vědět, že moje práce má smysl. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že se topím ve stejných tabulkách, ve stejných prezentacích, které někdo jen přelétl pohledem bez pochopení. Nakonec jsem začala mluvit o svých ambicích i před Annou, kolegyní od vedlejšího stolu. Dívala se na mě s lítostí a říkala: „Magdo, v téhle firmě stejně vládnou známosti.“
Anna byla jednou z mála osob, kterým jsem mohla něco říct bez zbytečného přetvařování. Říkala, co si myslela, někdy až příliš ostře, ale vždy upřímně. A já se snažila předstírat, že se mě její slova nedotýkají. I když měla pravdu.
Náš ředitel, Kryštof, byl charismatický, klidný a měl pronikavý pohled, který se nedal ignorovat. Někdy jsem si myslela, že se na mě dívá déle než na ostatní. Možná to byla jen moje představivost, možná jsem hledala něco, co tam nebylo?
Byla jsem ve stresu
Když jsem dostala krátký e-mail od ředitele s žádostí o schůzku mezi čtyřma očima, na chvíli jsem ztuhla. Neměla jsem nic po termínu, všechno jsem odevzdala včas. Žádné chyby, žádná klopýtnutí. A přesto jsem celé dopoledne chodila jako na jehlách a znovu a znovu procházela svou e-mailovou schránku, jako by mi mohlo něco uniknout.
„K šéfovi?“ zvedla Anna obočí, když mě uviděla, jak se chystám na schůzku. „Řekni mi, že tě povýší. Protože jestli tě zase pošlou na školení z Excelu, přísahám, že půjdu tu kletbu zažehnat k věštkyni.“
Nervózně jsem se usmála, ale nic jsem neodpověděla. Nevěděla jsem, co říct. Možná je to opravdu povýšení? Nebo něco horšího? Zaklepala jsem a nervózně vešla do kanceláře.
Pracovna voněla kávou a nějakou drahou vůní. Šéf seděl u stolu, ale jakmile mě uviděl, odložil pero a vstal. Byl takový vždy – nesmírně zdvořilý.
„Magdaléno, posaďte se, prosím,“ řekl a ukázal na křeslo naproti. „Nebudu vás dlouho zdržovat.“
Překvapil mě
Posadila jsem se. Záda jsem držela rovně, ruce na kolenou, jako na pracovním pohovoru. On se naopak pohodlně opřel a chvíli nic neříkal. Jen se na mě díval.
„Dlouho jsem sledoval vaši práci,“ začal konečně. „A musím přiznat, že jsem ohromen. Jste pečlivá, rychlá a přitom umíte přemýšlet strategicky. To každý neumí.“
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost. Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem se jen usmála.
„Tohle není jen tak pronesený kompliment,“ dodal, jako by vycítil mé zaváhání. „Zvažoval jsem vaši kandidaturu na povýšení. Vím, že jste ještě nebyla formálně navržena, ale… chci to změnit.“
„Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. „To pro mě velmi mnoho znamená.“
„Vím,“ odpověděl klidně. „Je vidět, že vám na tom záleží.“
Dostalo se mi ocenění
Na chvíli se odmlčel, jako by hledal správná slova. A pak se jeho tón náhle změnil. Stále byl klidný, ale hlubší.
„Magdaléno… jste také člověk, se kterým se dobře povídá. A… přemýšlím, jestli byste si nechtěla někdy promluvit mimo zdi téhle budovy? V méně formální atmosféře?“
Podívala jsem se na něj. V té otázce nebylo nic dvojsmyslného, a přesto bylo všechno jasné.
„Měl jsem na mysli večeři,“ řekl. „Nic závazného, čistě konverzace, možná sklenka vína. Ale pochopím, pokud to není nejlepší nápad.“
Srdce mi bušilo jako o závod. Věděla jsem, co bych měla říct: že je to neprofesionální, že bychom se měli držet pravidel. Ale místo toho, abych návrh odmítla, jsem se tiše zeptala: „A kde?“
„Znám jedno místo. Diskrétní, klidné. V pátek po práci?“
Přikývla jsem. Usmál se – krátce, téměř neznatelně. Vstala jsem a vyšla z pracovny, aniž bych se ohlédla. Ale jeho hlas mi ještě dlouho zněl v uších.
Byla jsem v tom až po uši
V pátek jsem odešla z práce dřív, než jsem plánovala, abych se stihla doma převléknout. Ne na rande – to jsem si stále namlouvala – ale na pracovní večeři v méně formální atmosféře. Vzala jsem si jednoduché tmavě modré šaty s lehce rozšířenou sukní a kabát, který jsem nosila zřídka, protože byl na běžný den příliš hezký.
Kryštof na mě čekal před vchodem do restaurace. Bez obleku, s lehce rozepnutou košilí a rukama v kapsách kabátu vypadal mladší a sympatičtější.
„Pojďme. Mám stůl nahoře. Je tam trochu větší klid.“
Restaurace měla atmosféru – teplé světlo, svíčky na stolech, hudba, kterou se nedalo nazvat ani jazzem, ani popem, spíš jen kulisa k rozhovorům. Když jsme se posadili, měla jsem dojem, že se čas zpomalil. Objednali jsme si jídlo a víno.
Byl okouzlující
Dlouho jsme mluvili o vážných věcech, ale i o naprostých maličkostech. O tom, co dělá o víkendech, že čte hlavně životopisy, že neumí spát v letadlech. Mluvil klidně, se stejnou pozorností, s jakou kdysi sledoval prezentace na poradách, ale tentokrát byla veškerá pozornost zaměřena na mě.
„Nečekal jsem, že to dnes bude tak příjemné,“ řekl po další sklence.
„Myslela jsem, že se budeme bavit spíš o Excelu,“ zažertovala jsem.
„A já si myslel, že řekneš ‚ne‘,“ podíval se na mě s lehkým úsměvem. „Že to budeš považovat za nevhodné. Nebo neprofesionální.“
„Možná bych měla,“ odvětila jsem a vyhnula se jeho pohledu.
Nastalo ticho. Jeho ruka se posunula směrem k mé.
„Magdo,“ řekl téměř šeptem, „jestli má tohle být poslední taková večeře, rád bych si ji zapamatoval. Pokud dovolíš.“
Jemně se naklonil, pomalu, nejistě. Neuhla jsem pohledem, neucukla jsem. Naše rty se setkaly na půli cesty.
Skončili jsme u něj doma
Nebyl to vášnivý polibek. Byl tichý, klidný, nesmělý, jako bychom oba nevěděli, co děláme, ale zároveň nechtěli přestat. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvíli. Byli jsme jen my – muž a žena, kteří se setkali na místě, které nepatřilo do jejich každodenního života.
Ráno jsem se probudila v jeho bytě. Nepamatuji si, jak jsme se tam dostali. Pamatuji si jen, že pršelo a nechtělo se nám hledat taxík. Ležela jsem vedle něj ve velké, světlé posteli, s jeho paží pod hlavou. Tiše dýchal. Když jsem se pohnula, otevřel oči.
„Dobré ráno,“ řekl šeptem.
„Dobré ráno,“ odpověděla jsem, nejistá, co bych teď měla udělat.
„Udělám ti čaj,“ dodal, posadil se a prohrábl si rukou vlasy. „Zůstaň. Nemusíme spěchat.“
Nevěděla jsem, co dál
Čaj byl silný a horký a já seděla v jeho košili a dívala se z okna na kapky deště stékající po skle.
„Nevím, co to bylo,“ řekla jsem nakonec.
„Možná to ještě nemusíme pojmenovávat,“ odvětil.
Od pondělí jsme předstírali, že se nic nestalo. Žádné doteky, pohledy, spiklenecké úsměvy, žádné zprávy kromě těch pracovních. Procházel kolem mého stolu jako vždy, se stejným klidným výrazem ve tváři. A přesto… věděla jsem. Cítila jsem to v každém jeho pohybu, v každém pohledu, který na mě jakoby náhodou spočinul.
Po večerech jsme se vídali dál. Nebyla to horečnatá vášeň, ale něco, co se mi začalo dostávat pod kůži.
„Musíme být opatrní,“ řekl jednoho večera. „To, co máme, nesmí ovlivnit tvoji práci.“
„Vím,“ odpověděla jsem. „Taky to nechci zkazit.“
A pak přišel e-mail z personálního oddělení: „S radostí Vám oznamujeme, že Vaše kandidatura byla schválena. Povýšení na pozici koordinátorky týmu vstupuje v platnost od začátku příštího měsíce.“
Něco se změnilo
S Kryštofem jsme si dlouho povídali. Řekl mi na rovinu, že neví, jak se buduje něco trvalého, když léta existoval jen on a práce. Ale také řekl, že od té doby, co mě poznal, mu začala chybět blízkost, opravdovost. To, co se rodí nejen po pracovní době.
Navrhl, abychom se přestali skrývat. Nemuseli jsme nic oznamovat světu. Stačilo, že jsme přestali předstírat. Souhlasila jsem. Zpočátku to bylo trapné. Šeptané rozhovory v kuchyňce, zvláštní pohledy kolegyň, které už něco tušily. Ale časem to ztratilo na významu. Přestali o tom mluvit, když viděli, že náš vztah nemění mou práci. Nebo si možná prostě zvykli.
Anna za mnou nakonec přišla a řekla: „Pokud jsi šťastná, tak do toho nemám co mluvit. A nenech si nikdy nikým namluvit, že jsi si něco nezasloužila.“
Tehdy jsem ji objala. Nevím, kam nás to zavede. Ale vím, že v tuto chvíli mám všechno, po čem jsem toužila.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Související články
